Masque of Madness (Notes on Film 06-B, Monologue 02), A
Obsahy(1)
Další film z autorovy série Poznámek o filmu sleduje kariéru Borise Karloffa, ikonického herce, který spolupracoval s Douglasem Sirkem či Peterem Bogdanovichem, ale hrál i v podřadných pořadech pro televizi. Pfaffenbichler nebere ohledy na „vysoké" a „nízké" umění a vsazuje Karloffovy filmy do tematicky spojitých i zcela nečekaných dialogů, čímž v důsledku vykládá filmovou historii objevněji, než to činí dobové encyklopedie. Hercova kariéra totiž není jen příběhem jedné osobnosti, ale i technologického vývoje a proměnlivého přístupu k různým tématům a tabu. Snímek se nesnaží podávat ucelený výklad umělcovy tvorby a spíše upozorňuje na styčné body, když nekontrolovaně skáče v čase. V druhém plánu též zaujímá láskyplné stanovisko k filmovému médiu, které je schopno syntézy vznešeného i makabrózního. Sám režisér svůj živelný i promyšlený střihový film výstižně označuje za „poctu skvělému herci i podivnou lekci z dějin filmu". (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (8)
Da fuck did I just see? Chápu koncept, ale jeho naplnění se daří jen decentně. Koncertní část výjimečná. ()
Na této skvostné filmové koláži je znát, že režisér Pfaffenbichler je nejen výborným filmařem, ale i umělcem (studium na vídeňské Akademii užitého umění). Nejdříve se zdálo, že to bude oddechová podívaná. Diváci se občas neubránili salvám smíchu, zejména při někdy až groteskně působících stvůrách, ale do toho nečekaně vpadly halucinogenní obrazy smíchané agresivní hudbou ze které běhal až mráz po zádech. Není to film pro každého - opět se ze sálu odcházelo, ale ti co zůstali do konce ho ocenili potleskem. Nejsilnější stránkou filmu je rozhodně skvělý obrazový i zvukový střih se zajímavě a vtipně volenými dialogy. Opravdu vřele doporučuji všem filmovým fajnšmekrům. Mé hodnocení: 80%. MFF KV. ()
Pocta slavnému herci tak trochu jinak... Magická show nejrůznějších záběrů z několika desítek snímků mapujících částečně pár desítek let filmové historie a hlavně Karloffovy kariéry, sestříhaných do jakýchsi krátkých tematických scének. Dohromady však žádný děj nečekejte, spíše překvapivé, lehce černohumorné, dialogy nejrůznějších postav z nejrůznějších snímků. Černobílý, barevný, ať už ten střih sedí, nebo ne... Jen jsem se pořád nějak nerozhodla, jestli se jedná o geniální, vtipný a parodický úlet pro půlnoční projekci, nebo jenom po chvíli docela nudnou slátaninu béčkových hororů... ()
Pfaffenbichlerovu kolážovou poctu všem rolím jediného herce si užijete jen v pár vzácných případech: a) bezvýhradně milujete Borise Karloffa a už pouhá přítomnost jeho tváře na plátně vám stačí ke spokojenosti; b) viděli jste příliš mnoho starých filmů a jste závislí na kompilačních videích na YT; nebo c) baví vás obrazové a zvukové ataky v kině a zažíváte škodolibou radost, když během filmu postupně odejde přibližně polovina publika. ___ Norbert Pfaffenbichler pokračuje v dlouhé tradici vídeňského experimentálního filmu a střihově si hraje s podobností prostorů nebo prodlužuje shodné pohyby a gesta skrze nesouvisející scény a filmy. Volně přechází mezi klasickým a širokoúhlým formátem obrazu, černobílým a barevným / němým a zvukovým filmem a vzájemně provazuje do jednoho monologu dokonce i různé jazyky. Zpočátku jsou šílené experimenty s Karloffem v roli vědce i oběti groteskní (zastaralostí triků, ale i sestřihem a vznikajícími záměnami) a v zásadě nechávají zdání zastřeného, postupně se vyjevujícího děje, následně se ale forma rozpadá na obrazové smyčky a nápory ticha, křiku a pazvuků (během scény s opakováním Wehrmachtu odešlo i 20 lidí). Předpoklad děje popírají už samotné kapitoly, kdy se každá označí za první - jednotlivé scény na sebe hravými háčky navazují, ale z volného sledu událostí příběh nevzniká. ___ Ačkoliv je Karloff legenda hororu, Maska šílenství ho představuje také jako postavu melodramatu, animovaného filmu, gangsterky či jako komentátora dokumentu ze safari nebo postarší paní s rudou parukou. Střílí po sobě, hraje sám se sebou šachy, dohání se k šílenství, vystavuje se hypnóze a nakonec se zabije. ()
Záběry z filmů rozstříhané na prvočinitele ztrácejí svůj původní význam a Pfaffenbichter jim sestřihem do promyšlených a překvapivých sekvencí dává význam zcela nový. Vše důmyslně pojí se zvuky a hudbou a vytváří zcela nové filmové prostory a příběhy. Při sledovaná filmu pro mě bylo nezbytné, zcela se oprostit od jejich původního významu z dané doby a filmu a vnímat je jako nezabarvené puzzle, z kterých autor skládá svůj film. Uchvátila mě ta pestrost významů, které do nich vložil. Neustálým střídáním postav v různych prostředích, ale zároveň ve stejném filmovém prostoru, vytváří celou řadu bizardně vtipných scén, zobrazující v nových kontextech všemožná (dnes již klišé) starých filmů. Surrealistické, impresionistické rapidmontáže těsně provázané s psychodelickými zvuky jsou pak již jen lahůdkou navíc, kterou ale jistě ne každý snese. ()
Reklama