Matka

Revolučnosť a proletarizmus sa rovnomennému dielu Maxima Gorkého z roku 1906 pochopiteľne nedá uprieť ( hoci si s Leninom neskôr veľakrát nerozumeli ), a v podobnom duchu sa nesie i film. Výnimočnosť tohto filmového diela je pri zobrazení rôznorodosti sociálnych vrstiev jednoznačne vo vykreslení jednotlivcov. A je to práve život v neuveriteľnej chudobe utrápenej Nilovny ( s revolucionársky zmýšľajúcim synom Pavlom ) s despotickým pijanom a násilníkom. Až jeho smrť, ktorú nestačí ani oplakať a rýchlym pohybom udalostí, ktoré sama spôsobí, ju presvedčí, že jediná cesta je cesta jej pokrokovo zmýšľajúceho syna. Pudovkin je veľmi silný v sugestívnom ponímaní, dáva dôraz na detaily a podarilo sa mu vytvoriť zaujímavé, emotívne dielo, ktoré právom patrí do fondu svetovej kinematografie. (06.11.2009)

Zdůraznit v ryze socialisticky-propagandistickém dramatu důležitost jednotlivce a a jeho matky? Dirigovat montáž jako Ejzenštejn v nejlepších letech, třebaže k tomu zvolené téma vůbec nevybízí (pomineme-li pár scén, zejména v druhé polovině)? Podivné. Naopak si vážím nejednostranného vykreslení společenských poměrů v předrevolučním Rusku, dát do opozice hrdinova otce a vůbec všechny stárnoucí muže, na to musel mít Pudovkin pořádně neotřesitelné postavení. Ale Stávka je přeci jenom jinde. (04.01.2012)

Matka se rozvíjí pozvolna (to je věta!). Revoluční duch tu rezonuje od počátku, ale pořádnou akci divák vychutná až v saném závěru. Bližší než Pudovkinův klasický, až archaický způsob vyprávění je mi cokoliv od Ejzenštejna. Jeho díla jsou na první pohled sice méně srozumitelná, ale dokáží strhnout (použitím téže řeči jako třeba Greengras ve filmech o Bournovi - příběh jde stranou, forma vítězí nad rozumem). Patos je u něj stravitelný, protože jsme k jeho přijetí dovedeni za ručičku s takovou intenzitou, rozmachem a rychlostí, aniž bychom se museli zabývat jeho oprávněností. Oproti tomu Pudovkin svůj příběh buduje s pomalou jistotou, kterou završí ikonickým pohledem na matku s vlajkou v ruce. Divák čeká než mu ji Pudovkin ukáže ze všech úhlů a přesune se k dalšímu obrazu. Zatímco Ejzenštejn využívá montáž ke zobrazení protikladů, které často působí šokujícně a vtipně, Pudovkin se spokojí s prostou alegorií rozbouřeného davu a tajících ker. Je to silné, ale při srovnání s dobovou konkurencí to prostě není to nejlepší. (16.01.2010)

Kdybych měla zvolit mezi Matkou a Potěmkinem, volím Matku, u níž je mi téma bližší a při mírném zobecnění v ní nefunguje ta iritující politická agitka. Věra Baranovská mě uhranula, stejně jako nevinný a pevný pohled Pavla a silná závěrečná scéna, která se může zdát i silně ironickou - Pavel uprchne z vězení nebezpečně, po ledových krách, ale stejně je zatracen. (10.12.2009)

Problémem sovětské kinematografie dvacátých a třicátých let je, že nelze nevidět propagandistický charakter většiny děl, nicméně jejich nesporná umělecká kvalita nás nutí přivírat nad tím oči. Ať už mluvíme o Eisensteinově Křižníku Potěmkin, Dovženkově Zemi, o Třech písních o Leninovi Dzigy Věrtova nebo Matce Vsevoloda Pudovkina. Pudovkin natočil svoji filmovou prvotinu podle románu Maxima Gorkeho a na rozdíl od Eistensteina, který se soustřeďoval na masy a jejich revoluční funkci, Pudovkin zobrazuje jednotlivce, kteří tuto masu tvoří. Film zachycuje přerod konzervativně smýšlející matky mladého rebela v podobně horlivou revolucionářku. Pudovkin vhodně využívá montáží a překvapivých detailů, které zvyšují napětí a hloubku vyprávěného příběhu. I přes docela průhlednou průvodní myšlenku je zpracování takové, že se Matka právem řadí mezi to nejlepší z němé éry. (03.08.2006)