La tirisia
Perpetual Sadness
Režie:
Jorge Pérez SolanoScénář:
Jorge Pérez SolanoKamera:
César Gutiérrez MirandaObsahy(1)
Jestliže v režisérově prvotině Spirála odcházejí muži od svých žen s přáním vylepšit svou ekonomickou situaci a neuvědomují si, že ničí to, co chtějí zachránit, ve filmu Smutek bez konce po návratu zjišťují, že už nic není jako dříve. Chebu zradil manžel dvakrát: když ji opustil kvůli výdělku, a pak když se vrátil. V době jeho nepřítomnosti otěhotněla se stejným mužem jako další z místních žen, Ángeles Miguel. V prostředí, v němž chybí láska i soucit, nyní stojí obě ženy před drastickou volbou: opustit své děti, nebo své partnery? V izolaci marginálního regionu, mezi obřími kaktusy a pouští rozehrává režisér metaforický příběh postav, ponořených do trýznivého čekání na příležitost: „Když jsem točil svůj první film v Oaxace, viděl jsem spoustu dětí žijících jen s prarodiči, protože je matky opustily kvůli partnerovi. Chtěl jsem se proto podívat na tento problém očima žen, snažících se pro sebe vybojovat kousek štěstí, a zároveň ukázat, jak je tento boj marný: protože tyto ženy nakonec podlehnou nemoci duše, zvané tirisia." (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (7)
La tirisia se snaží odrážet život v chudém Mexiku tak autenticky, že já jsem z jejího sledování nezískala po emocionální stránce prakticky nic. Možná je to moje chyba, ale pomalé tempo, mně velmi vzdálené prostředí a příběh, který se divákovi dlouho nesnaží vysvětlit, kdo je kdo a jaké jsou mezi jednotlivými postavami vztahy, mě tentokrát mírně ubíjely. ()
Nevěrohodná nápodoba mexické artové lyriky (jen kamera se jakž takž drží), která ke konci upadá do područí telenovelových mouder, polopatických symbolů a lepkavého sentimentu, špatně maskovaného za syrovost. Tím se stává nesmírně otravnou. Klasický exemplář festivalového uměníčka. Nezaměňovat s art filmem. ()
Solano chtěl vyprávět příběh Smutku bez konce s co nejméně dialogy. Chvílemi se mu to daří, chvílemi však již méně. Můj zásadní problém se Smutkem bez konce tkví v tom, že mi všechny postavy byly naprosto lhostejné a navíc utrpení hlavní hrdinky Cheby mi přišlo lehce vykonstruované a z toho důvodu poměrně iritující. Solanovi se tak nedaří vyvolávat emoce, což je u filmu, který se evidentně snaží emoce vyvolávat, smutné. 45 % ()
Smutek bez konce je ospalý, stejně jako jeho herci. Ospalá je i atmosféra místa, které nepůsobí vůbec zajímavě. Kamera se snaží experimentovat a můžete se tedy kochat několika minutovými záběry na přírodu nebo na detaily postav. Asi bych k filmu potřeboval manuál, abych pochopil některé scény. Jedno ale vím stoprocentně, film bych nedoporučil. ()
Křišťálový glóbus - výběr ()
Galerie (6)
Photo © Media Luna New Films
Reklama