Naqoyqatsi

Godfrey Reggio zřejmě opustil formát dokumentární eseje a natočil obrazovou sci-fi symfonii. Podíl počítačové animace na obrazu je obrovský a také většina dokumentárního (povětšinou archivního) materiálu prošla evidentními digitálními úpravami. Pro mne další ze smutných důkazů toho, že moderní technologie často filmu neslouží, ale naprosto ho ovládnou. Nebýt výborné hudby Philipa Glasse, zhroutilo by se to jak dům z karet. (27.12.2007)

Godfrey Reggio pompézně zakončil svoji "qatsi trilogii", která v různých formách konfrontovala lidstvo s přírodou. Stejně jako u předešlých dílů i v Naqoyqatsi podléhá divák čistě subjektivním vjemům, na jejichž různorodosti se podílí dosti abstraktní ztvárnění, prodchnuté hypnoticko-magickou hudbou z pera Philipa Glasse. Chvílemi až nepříjemně předimenzované záběry mohou působit chaoticky, ve spojitosti s nosným tématem filmu se ale není čemu divit. Život a technika (stejně jako život a boj a spousta jiných variant). Život v neustálém shonu, propojenosti, svázanosti, bezduché masovosti a válečné zuřivosti. A technika, která jde ruku v ruce s člověkem. Schopná mu pomoci, zároveň ho obtěžující či v nesprávných rukou stávající se věcí destrukční, přesahující rámec našeho chápání. Kdo přistoupí na režisérovu hru a nechá se unášet devadesát minut v něčem naprosto odlišném, nebude zklamán. Komu i po půl hodině bude připadat, že kouká na nekonečně dlouhý psychedelický videoklip bez špetky smyslu, může si jít raději číst. (22.03.2004)

Úchvatná obrazová symfonie, která v sobě má energii slunce i naléhavost. Celých 89 minut, které plynou velmi pomalu při poslechu hudby a sledování různých obrazů, je napěchovaných zajímavostí, která je nepopiratelná, ale také špetkou uspávacího syndromu, kterým trpí nejeden hudební snímek. Umělecký dokument nebo Requiem za svět? Ať jedno či druhé, Godfrey Reggio dokázal, že film může být pohlcující i bez herců a "scénáře". Bezpodmínečná povinnost pro každého, kdo miluje hudbu a celkové audiovizuální vyznění snímku. (16.12.2007)

důstojné zakončení trilogie... v sále Village Cinemas nás bylo dvanáct a zůstali jsme čtyři, ale za celou dobu jsem se nenudil ani chvilku... kdyby ostatní filmaři občas chápali film jako Reggio, svět by byl o něco krásnější... co se týče Glasse, právě na qatsi je dobře vidět, že za 14 let neprodělal téměř žádný vývoj a patří už jen do učebnic (tady ale alespoň vyměnil ty strašný sbory za cello) (06.01.2009)

Závěr trilogie se zřejmě Godfrey Reggio s Philipem Glassem rozhodli udělat ve velkolepém duchu. Jako zásadní problém však vidím, že klipový ohňostroj přestane člověk po půlhodině vnímat, popř. usne. Jindy fungující Glassův hudební doprovod nenechá odpočinout a nevyhnutelně zahltí. Člověk nemá čas na vydechnutí a vstřebání závažných motivů. Záměr zobrazení postmoderního světa zcela postmoderní formou na mě moc nefungoval a jako celkový dojem se pak u mě dostavilo zklamání. Hodnotím slabými třemi poté, když jsem s úlevou a téměř třeštící hlavou vypnul přehrávač. (28.10.2011)