Šílená láska

Rivette actually not that riveting. Nejsem člověk, který by naříkal na dlouhé stopáže nebo vedl takové ty vševědovské řeči, že se nějaký film měl zkrátit o X minut. Ale tady jsem neviděl žádné ospravedlnění té olbřímí délky. Všechny teze, které Rivette s filmem zamýšlel (emoční drama na pozadí antického dramatu, umělec hovořící o citech není schopný je prožívat; zkoušení hry jako zkoušení vzorců chování atd.), divák prohlédne relativně záhy a jen útrpně kouká na jejich neopodstatněně natahované provedení. Tedy pokud nebylo cílem v divácích budovat distanc vůči ústřednímu hrdinovi, protože v tomto směru vlastně každá minuta má význam. Na druhou stranu stejný účel přináší už samotný skvělý prostředek jeho profilace v podobě pozérského způsobu nošení brýlí. "Šílená láska" představuje přesně onen archetyp toporně sebezahleděné novovlnné žvanírny, který tak skvostně podkopával a dehonestoval Jean Eustache ve svém skoro stejně dlouhém, ale jízlivě zábavném a bezprostředně svěžím veledíle "Maminka a děvka". (16.05.2023)

Jeden z těch nepříjemných novovlnných filmů postavených zčásti na tematizaci samotné formální techniky filmového vyprávění, který naše zhýčkané oči nutí notně zpomalit a precizně vteřinu po vteřině (bez přetáčení!) prožívat emoce vlastní i emoce na plátně. Ve výsledku ty čtyři hodiny dávají smysl, to je jediná útěcha, protože po dvou hodinách by se zdálo, že tomu tak nikdy nebude (připomnělo mi to nesnesitelný Godardův Sympathy for the Devil, kde taky musíme sledovat, jak se zdlouhavě „kutí“ Umění, jenže ten neměl žádnou pointu). Režisér Sebastien se snaží uvést v život Racinovo klasické drama, zatímco sám jedno drama žije – a ani jedné „hře“ není schopen vnutit život, herci znuděně deklamují text, bušení do tympánů má zvýraznit Slovo, které – zbavené života ostře kontrastuje s příběhem Claire, která je ve filmu jediná, kdo je zřídlem emocí, šílené lásky, která jí strhává na hranu bytí a nebytí. Sebastien sám je jen prázdnou FORMOU, bez něhož hra nemá žádný smysl, hercům zbývá jen čekat a zírat na prázdné jeviště. Claire je totiž ta, která skutečně vede celý příběh, právě v okamžicích, kdy znuděně přihlíží hereckým zkouškám v bytě, to ona reprezentuje skutečný PŘÍBĚH, život i smrt zároveň. Ale pravda je taková, že to je možná všechno úplně jinak... (08.03.2015)

tidwell podepisuji - jediné k obsahu: je to Racinova Andromaché, nikoliv Racinův Andromach... (07.07.2015)

Film tematizuje jak techniku filmu, tak divadla, na rozdíl od jiných tehdejších experimentálních snímků však paradoxně netematizuje přímo sebe sama, tedy aktuální syžet, ale "jen" filmové (či snad pouze televizní? Každopádně něco s kamerou...) médium a drama. Filmové médium je uchopeno až v lehce metafikčním nádechu na televizním štábu: ten mimo jiné vnáší do celého snímku postupy cinéma-vérité, jež je na jednu stranu vtipným kotrapunktem jazykově pompéznímu Racinově klasicismu, na druhou stranu zase doplněním prostoty mizanscény onoho divadla na divadle; a hlavně je otázkou, jestli jde od Rivetta o kontrapunkt či naopak doplnění jeho snahy zachytit rozpad šílené lásky - má divák v syžetu (Ogier-Kalfon) sledovat věrné zobrazení, nebo mu má vždy něco utéct? Tedy máme se vůbec snažit pochopit psychologii postav, zejména Ogier, nebo psychologii brát jako definitivně nezachytitelnou, protože ve stádiu vznikání? A co je toto stádium, než divadelní zkouška? Ona tematizace dramatu je u Rivetta jako v jeho jiných filmech apoteózou divadla, dokonce na úkor filmu. Uživatel tidwell nadhodil hezké srovnání Ogier=obsah, Kalfon=forma. To samé se dá přepsat jako drama=obsah, film=forma. Vždyť nejen, že vztahové záležitosti jsou homologií divadelní zkoušky (kde např. Ogier doma cituje a přetváří toho samého Racina, atd.) a tím i hnací silou filmu, ale i v oné tematizaci je divadlo primární instancí: film přichází, aby si natočil vznikání dramatu, a žije jen potud, dokud se drama snaží žit (tedy opakováním se posouvat k perfekci, i kdyby měla být jen horizontem), resp. dokud se Ogier a její šílenství bude snažit o nemožné: lásku. (02.01.2017)