Obsahy(1)
Mladý malíř Nicolas se svou přítelkyní přichází na návštěvu ke stárnoucímu kolegovi Frenhoferovi (skvělý Michel Piccoli), kterého Nicolas obdivuje. Ten je se svojí ženou Liz přivítá a ukáže jim své práce. Během hovoru se zmíní o kdysi započatém obrazu "Krásná hašteřilka", ke kterému ho inspiroval příběh o skutečné kurtizáně s touto přezdívkou. Ukáže se, že tento obraz maloval kdysi před lety podle své tehdejší modelky - nyní už manželky Liz. Z nějakého podivného důvodu jej ale nedokončil a dnes už vlastně delší dobu ani nic nového nemaluje. Nicolas jej přesvědčí, aby se o dokončení znovu pokusil a domluví se spolu, že mu jeho přítelkyně Marianne bude stát modelkou. Začíná boj téměř na život a na smrt...boj s bílou plochou hmotou. Boj o přežití - kdo s koho. Boj bolestný, zranitelný a nelidský i nadlidský. Sledujeme vznik díla, pomalu, téměř skutečnou rychlostí, se všemi otazníky, pochybnostmi i nadějemi. A M. Piccoli tady většinu příběhu bojuje sám se sebou - hádá se sám se sebou samým, jestli se má vůbec do toho dalšího, pošetilého, a vlastně už jednou započatého boje vracet, nebo na to všechno raději rezignovat a žít si dál v klidu bez emocí, bez boje. Stejně tak ovšem vede zárověň boj i s krásnou ženou, kterou maluje - tedy novou Haštěřilkou a zároveň se ženou svojí - tedy Hašteřilkou původní. Ano - tedy boj na všech frontách... Tento film je tedy vlastně spíš o dilematu, jestli umění vůbec dělat...a nebo nedělat. Je to na každém z nás... a v nás. (LEATHERFAC)
(více)Videa (1)
Recenze (66)
Abych pravdu řekla, tak jsem do takhle dlouhého projektu šla s jistou obavou, ale ani trochu toho nelituji. Rozhodně by mě zajímalo, kdo byl tou skutečnou rukou, která malovala nejdříve do bloku a pak na plátno. To byla totiž úchvatná podívaná. Bylo tam řečeno, že v malířství na slovech nezáleží a to mohu potvrdit, protože jich bylo skutečně vzhledem ke stopáži minimálně. I když jsem tenhle film viděla jako třídílný seriál, tak jsem nemohla odtrnout oči od Frenhovy ruky, která tolik toužila tuhou a štětcem zachytit na plátno tu pověstnou Krásnou hašteřilku. Byla to nejen hra světel a stínů, ale i mnoha neobvyklých pozic, které musely být náročné na výdrž. Frenhofer tam říká Marianně : "Chci to, co je neviditelné. Chci vás roztrhat a rozbít na kusy." Ani jsem se tudíž nedivila jeho přiznání, že jedné modelce vykloubil ruku. Drama bez velkých a okázalých, patetických scén, či klišé, jen obrazy a zvuky tuhy na plátně, neuslyšíte žádnou hudbu a přesto to byla fascinující podívaná. Všechny osoby tam měly své místo a slovo v tu pravou chvíli, celé to plynulo tak tiše, nerušeně a já jen sledovala ty prazvláštní vztahy a pouta mezi všemi zúčastněnými postavami až do téměř nečekaného a strhujícího závěru. Smekám před krásnou Emmanuelle Béart, která to téměř celé odehrála bez hadříku na těle, ale její výrazový rejstřík je úžasný a pochopitelně před Michaelem Piccolim, který mě jen utvrdil, že je to herec v velkým H. ()
Francouzský režisér Jacques Rivette využil plátna kin jako malířská plátna. Jeho snímky jsou vysoce výtvarně stylizované a více než filmy připomínají právě oživlé obrazy. Právě tak je Krásná hašteřilka skutečně výtvarnou reminiscencí, okořeněnou možností vidět ve skoro každém záběru z tvůrčí práce i nahé ženské tělo, různě "modelované" pro potřeby malíře. Pro běžné komerční diváky nutno ale říci, že celý snímek se řadí mezi tzv. umělecké filmy, trvá 219 minut, a i když zde máme nahotinky, nejde o žádnou velkou erotiku, a když, tak skrytou pod povrchem malířské vášně a tvůrčího zaujetí. Druhé varování pro komerční diváky - film nemá děj, resp. žádný někam jdoucí a vyvíjející se příběh, jde spíše o hloubkovou sondu... Mladý malíř se svou dívkou navštíví slavného malíře nyní na odpočinku, který jim ukáže svůj nikdy dokončený obraz - Krásnou hašteřilku. Modelem mu byla jeho současná žena. Mladík malíře přemluví, aby mu modelem seděla jeho dívka... V hlavních rolích Michel Piccoli, Jane Birkin, Emmanuelle Béart a Marianne Denicourt, nutno ještě dodat, že snímek získal Hlavní cenu na festivalu v Cannes 1991. Film vychází - vzhledem ke své délce - na dvou discích. Po nepřeskočitelném minutovém logu Zóny a AeroFilms, inspirovaném obrazově zmiňovaným filmem, naskočí prosté menu. Bonusy prvního disku tvoří pouhý trailer (1:02) a 4stránkový text o režisérovi. Samotný film je v obrazovém formátu 4:3, barevně velmi dobře vyvážený, velmi solidní je i originální francouzský zvuk v DD 2.0. K dispozici jsou české titulky. Samotný film obsahuje předěl v podobě titulku Pětiminutová přestávka před další pózou, stejně tak je snímek rozdělen i pro potřeby DVD. Na druhém disku již nejsou žádné bonusy, jen druhá část filmu, trvající hodinu a 39 minut. S těmi bonusy je to škoda - zahraniční vydání nabízejí rozhovor s režisérem, kde vysvětluje rozdíly mezi dvěma verzemi svého snímku (v České televizi se promítala kratší, jen dvouhodinová verze), jsou zde i rozhovory se spoluscenáristy. Avšak každý bonus by bylo prý nutné koupit zvlášť a vydání by se tak neúměrně prodražilo. Prvních 333 kupujících ještě zdarma dostalo disk třetí - s režisérovým filmem z roku 2003 Příběh Marie a Juliena (ten trvá jenom 144 minut Smile). Hrají zde Emmanuelle Béart, Jerzy Radziwilowicz či Anne Brochet, a jde o příběh lásky hodináře a dívky Marie, vyprávěný však mírně surrealistickými postupy a opět s výtvarnou dikcí. Film je v širokoúhlém anamorfním formátu 1,85:1, v občas poněkud tmavém provedení obrazu, se zvukem francouzským v DD 2.0, ale i v mixu do DD 5.1, s českými titulky. Zvuk mi přišel trochu slabý, a to i v šestikanálové verzi. Jako bonus se nabízí trailer (1:24) bez titulků. Pokud máte špatně nastavený kontrast na televizi, mohou vám v menu splývat bílé položky hlavního s temněji, ale bílým pozadím. ()
Na první pohled jeden film o malování obrazu. Na druhý, film, který, ač trvá čtyři hodiny, zdaleka nenudí a postupně rozplétá osudy všech hlavních hrdinů. Film s decentní Jane Birkin, živočišně krásnou Emmanuelle Bart a pak hlavně s Michelem Piccolim, v roli postaršího malíře, který se zhruba po 10 letech dává znovu do malování kdysi započatého díla...a my můžeme sledovat jeho brilantní herecký výkon, jeho rozpolcenost, nerozhodnost a také postupné narůstání napětí mezi dvěma " hašteřilkami ", jednou bývalou a druhou současnou. Solidní čtyři hvězdy a zdaleka ne můj poslední Rivettův film. ()
Zajímavý film, taková investigace uměleckého ateliéru. Starší výtvarník „dostane“ jako modelku přítelkyni jiného malíře. Z ní se ale vyklube „La Belle Noiseuse", což je slangový výraz Quebecois, čili kanadské francouzštiny provincie Quebec, kde se tak označuje ženština co přivádí muže k šílenství. Anglický titul Troublemaker je všeříkající. Dlužno dodat, že Emmanuelle Béart je kverulantkou opravdu luxusní._____To co následuje je melodrama uprostřed něhož je stárnoucí umělec, odmítaná manželka a problémová modelka. Neurotizovaný malíř Michel Piccoli bojuje se svými démony a hrdým duchem jeho modelky. Hledá inspiraci pro její portrét a je odhodlán zachytit niternou podstatu modelky. Její tělo je uměleckou výzvou, ale hašteřilka představuje i oživení denního stereotypu malíře._____Režisér vyrobil také zkrácenou verzi, které říká „Divertimento“, doporučuji ale určitě čtyřhodinovou verzi. Přesvědčivá filmová studie vztahů v ateliéru bazírující na povídce Honoré de Balzaca. A těm co Piccolimu záviděli navrhuji, vylovte ze šuflete úhel, školní tempery a jděte do toho. Nějakou tu kost na zvěčnění vždycky najdete, pozor jen aby se vám nestala celoživotní kverulantkou…jsou takové případy. 👍 Produkce: Pierre Grise Productions ()
Ač jsem zkrácenou verzi příliš nepobrala (s odstupem času se divím svému 80% hodnocení), originální Hašteřilka mě maximálně okouzlila. Sledujeme pomalý a bolestný (jak pro aktéry, tak pro diváka) zrod absolutního uměleckého díla, které na kost odhaluje objekt a k smrti vyčerpává tvůrce. Něco takového nemůže být ani krátké, ani zábavné, ale přesně takové jako to Rivette natočil. ()
Galerie (7)
Zajímavosti (8)
- Finálna póza modelky pripomína sochu Augusta Rodina Danaida. Túto sochu používala česká psychiatrička Eva Syřišťová pri práci s pacientmi trpiacimi schizofréniou. Vďaka nim dokázali začať komunikovať. (ciernyPRINC)
- Zvuk nebyl v postprodukci změněn, vše pochází z přirozených zdrojů, včetně zvuku uhlu na plátně. (Snorlax)
- Malíř Frenhofer ve filmu hovoří o sochaři Rubekovi a jeho modelce Irene, kteří oba zemřeli v Norsku. Je to narážka na divadelní hru Henrika Ibsena "Když my mrtví procitneme". (Morien)
Reklama