Krásná hašteřilka

Právě jsem zhlédl jeden z nejzásadnějších filmů svého života, tudíž bych se k němu chtěl nějakým způsobem vyjádřit. Můj první Rivette a hned tak intenzivní zážitek. Je velká škoda, že jeho tvorba je u nás téměř neznámá. Přeci jen ale můžeme být vděčni, že česká kinodistribuce je zastoupena jeho třemi filmy - Célina a Julie si vyjely na lodi, Kdo ví a právě Krásná hašteřilka. Teď krátce něco k ději. Stárnoucí malíř Frenhofer (vynikající Michel Piccoli) již dávno rezignoval na dokončení svého životního díla Krásná hašteřilka. Když se ale seznámí s mladým ambiciózním malířem Nicolasem a především s jeho přítelkyní Marianne (úchvatná Emmanuelle Béart), dostane chuť Dílo dokončit. Po počátečních rozpacích Marianne souhlasí stát se mistrovi modelem. Poté sledujeme několikadenní martyrium, kdy Obraz vzniká. Jedním z ústředních motivů snímku je nahota. Přesto jakkoli je představována, působí nesmírně cudně. V dlouhých statických záběrech sledujeme malíře, jak s chladným zapálením tvaruje modelku v nepřirozených polohách. Emmanuelle Béart je prezentována spíše jako kus hlíny, který před zraky diváka malíř přetváří k obrazu svému. Během filmu jsou nám představeny desítky skic a různých návrhů, jak může výsledné Dílo vypadat. To nakonec zůstane oku diváka skryto a ten si může jen domýšlet. Místo něj je nám ukázána jen jakási "levná" náhrada, která se ale v dané situaci jeví jako vysvobození pro všechny zainteresované, Pravda ale zůstává nadále a vlastně i navždy skryta. [==] Dále bych rád upozornil na absenci hudebního doprovodu. Obecně je pro Rivettovy filmy příznačné, že zvuk je nahráván přímo (žádné postsynchrony), rozhovory se tak často utápí mezi ruchy okolního dění. Dalším typickým znakem snad nejzapálenějšího cinefila a experimentátora úzkého kruhu La nouvelle vague je pomalé tempo vyprávění, které kupodivu není vůbec na škodu. A v neposlední řadě délka filmů přesahující minimálně dvě hodiny. Krásná hašteřilka není výjimkou a se svými čtyřmi hodinami se řadí mezi nejdelší filmy, jaké jsem v životě měl možnost vidět. Své pocity jsem vyjádřil trochu krkolomně, doufám, že po další projekci si to v hlavě utřídím a film pochopím. Prozatím zůstávám "jen" fascinován. Na závěr přidávám dva postřehy z knihy Jamese Monaca Nová vlna, které typicky vystihují tvorbu Jacquesa Rivetta: "Jeho filmy nejsou dlouhé, protože se toho tolik "děje", ale protože se toho děje tak málo." [==] "Po pár hodinách filmu přichází bod, kdy přestáváme reagovat na logiku filmu a začínáme plynout spolu s ním." (01.04.2007)

Čtyři hodiny, které film má, mě docela děsily. No, jak jsem zjistil, celkem opodstatněně. Scény, kde se maluje, mě celkem bavily, popravdě asi nejvíce, ale rozhodně to není něco, na co bych se vydržel dívat čtyři hodiny. Ten film má co říct, má co sdělit, někdo ho může adorovat, ale já si nemůžu pomoct, bylo to prostě až moc dlouhé. (23.02.2016)

Kdo by mohl tušit, že se budu dívat na čtyřhodinový film celou dobu s pusou otevřenou a očima vyvalenýma? Během celé stopáže neuslyšíme hudbu ani zdálky, hlavním pilířem jsou zde dialogy a obrazová stránka. Obrazová složka ovšem v tom smyslu, že jsem s neuvěřitelným zaujetím sledoval pětiminutový záběr vznikajícího portrétu. A přitom se skoro nic neděje – to jen malíř svým perem máčeným v inkoustu „vrže“ o papír. Neuvěřitelné. Režie je ve své „nevýraznosti“ tak promyšlená, že vám to dochází až velkým odstupem. Postavy si chodí, kam se jim zamane, mluví, co je napadne a kamera jen natáčí, co jí přijde před objektiv. Měl jsem pocit, že takový film zvládne natočit každý. Ale jedná se o vysoce vytříbený styl (v mnohém se neliší od Céliny a Julie...), díky němuž je divák fascinován a okouzlován tím brilantním filmařstvím – zde se to snad ani nedá nazvat řemeslem či umění, je to styl sám pro sebe. Charaktery jsou zpočátku lehce načrtnuty a jejich vztahy a vzájemné poznání přicházejí až po několika hodinách strávených v ateliéru. Emmanuelle Béart je zde vskutku okouzlující, a to nejen svým nahým tělem (které nepůsobí nijak zvlášť vzrušivě – cítil jsem trochu odstup, stejný jako ze strany malíře), ale také výrazem, kterým dokáže vyjádřit utrpení, odpor, bolest, přemáhaní a radost i štěstí. Je skutečně škoda, že je Krásná hašteřilka pro české diváky tak nedostupná, protože se jedná a jeden z mála klenotů, kterého je třeba si vážit, obdivovat a opečovávat. (14.07.2006)

Abych pravdu řekla, tak jsem do takhle dlouhého projektu šla s jistou obavou, ale ani trochu toho nelituji. Rozhodně by mě zajímalo, kdo byl tou skutečnou rukou, která malovala nejdříve do bloku a pak na plátno. To byla totiž úchvatná podívaná. Bylo tam řečeno, že v malířství na slovech nezáleží a to mohu potvrdit, protože jich bylo skutečně vzhledem ke stopáži minimálně. I když jsem tenhle film viděla jako třídílný seriál, tak jsem nemohla odtrnout oči od Frenhovy ruky, která tolik toužila tuhou a štětcem zachytit na plátno tu pověstnou Krásnou hašteřilku. Byla to nejen hra světel a stínů, ale i mnoha neobvyklých pozic, které musely být náročné na výdrž. Frenhofer tam říká Marianně : "Chci to, co je neviditelné. Chci vás roztrhat a rozbít na kusy." Ani jsem se tudíž nedivila jeho přiznání, že jedné modelce vykloubil ruku. Drama bez velkých a okázalých, patetických scén, či klišé, jen obrazy a zvuky tuhy na plátně, neuslyšíte žádnou hudbu a přesto to byla fascinující podívaná. Všechny osoby tam měly své místo a slovo v tu pravou chvíli, celé to plynulo tak tiše, nerušeně a já jen sledovala ty prazvláštní vztahy a pouta mezi všemi zúčastněnými postavami až do téměř nečekaného a strhujícího závěru. Smekám před krásnou Emmanuelle Béart, která to téměř celé odehrála bez hadříku na těle, ale její výrazový rejstřík je úžasný a pochopitelně před Michaelem Piccolim, který mě jen utvrdil, že je to herec v velkým H. (30.04.2015)

Až téměř Melvillovsky precizní snímek, který se nebojí dlouhých scén, jež mají co říci i beze slov. Piccoliho herectví je, jako vždy, uhrančivé. Tiše hovořící Birkin se propracovala z rolí sexbomb do podoby stárnoucí a rozumné ženské, která miluje umělce. Béart mě poprvé zaujala v Manon od pramene, zde opět využívá svých schopností hrát pohledem (netvrdím, že by mohla být náhradou za Annie Girardot, ale ta práce s očima je hodně podobná té Aniččině). (24.06.2012)