Célina a Julie si vyjely na lodi

Hmm, tak holky si sice na lodi vyjely, ovšem až v posledních 5 minutách filmu. To, že byly obě nechutně vychrtlé bych ještě zkousla, ale že se občas chovaly jako ty dvě blbé krávy z Chytilové Sedmikrásek už ne. Můj třetí Rivette a velké zklamání. Místo úchvatné podívané mě čekala nuda a neustálé pozorování pomalu ubíhajícího času na hodinách. Škoda... (14.12.2007)

Rivette si jako jeden z mála uvědomil převrácená znaménka mezi fantasií a realitou. Jde o to, že skutečný svět francouzského předměstí, jež obývá Célina a Julie, odpovídá fantasii, zatímco návštěvy domu Oliviera patří do reality. Nikoliv obráceně, jak se jeví. Už třeba ty ryze popisné (dokumentární) prvky z počátku, kdy sleduje jedna dívku druhou, jsou tím momentem, který zbavuje dílo realistické povahy a činí z něj dílo fantastické. Zatímco totiž pokusy o filmový i literární realismus vycházejí z přesvědčení, že skutečnost je rámcem mnoha různých možností, které dílo aktualizuje (něco jako když dramaturg vybírá z mnoha bytů – možností – na pavlači ten pravý, třeba ten Olivierův, v němž by se mohl odehrávat zajímavý, do filmového nebo divadelního díla posléze „otisknutý" příběh), umění fantastična škrtá pojem možnosti a pracuje s mnoha různými skutečnostmi, jimž není nadřazen společný rámec (protože ve fantastice má smysl každý příběh, neboť ty, které smysl nemají, nestojí vůbec za představu, tudíž neexistují). ____ Příznačné je rovněž to, že se v tak malém (autorském) filmu může udát tolik velkých (podivuhodných) věcí, ale nakonec to je docela logické, protože nákladné filmy jsou příliš rizikovými projekty, než aby si mohly dovolit experimentovat a improvizovat. Proto levnější-autorské filmy nadřazují diegezi (divákem konstruovaný svět filmu) a naraci (kauzální řetězení událostí v tomto světě) fikci, zatímco filmy nákladnější-žánrové činí obráceně, neboť se bez fikce, jíž by divák propadl, neobejdou. Jde o to, že fikce sice diegezi a naraci předpokládá (tj. nemůže existovat beze světa a bez příběhu), diegeze a narace ale na druhé straně mohou existovat i bez fikce. Rivette si tohle uvědomuje a fikci neutváří. Jeho filmy se bez ní obejdou. Nestojí na ní. (30.12.2008)

Dve zábavne trápne a trápne zábavné kočky v rozprávkovom dobrodružstve, určite nie pre celú rodinu. Tento film by bol pre radového diváka veľkou skúškou odvahy, pretože zapozerať sa do niečoho takého, na to treba mať zvláštnu povahu. Akú? Bizarnú, umelecky založenú, psychopatickú, filmovo zvrátenú alebo len filmovo zapálenú. (14.03.2015)

Neni to dokonalý film. Marie-France Pisier vo vedľajšej úlohe miestami prehráva a okolo tretej hodiny film viditeľne stráca tempo (čo záver samozrejme napraví). Ale tá snová atmosféra je neuveriteľná (najviac sa mi paradoxne páčil divadelný výstup Dominique Labourier, čo bola jedna z tých scénok odohrávajúcich sa skoro v reále) a hlavné dve herečky tak bravúrne, až ma občas trochu mrzelo, že to nie je "normálny" film. Úžasne podané výkony, o to viac, že tie repliky sem-tam nedávajú celkom zmysel (vážne len sem-tam, nakoniec je to predsa len krásne premyslené). Inšpirácia Carollom je tu myslím aj priznávaná, ale týmto filmom sa tiež mnoho tvorcov muselo inšpirovať. Minimálne Kauffman a Lynch nech mi nehovoria, že toto nikdy nevideli. 85%, dobrú noc a príjemné surrealistické sny. (25.01.2013)

Kouzlo / kletba dobrých art-filmů spočívá v tom, že sice z principu odmítají narativní doslovnost a jednoznačné výklady, na druhou stranu ale nabízejí dostatek verbálních a motivistických indicií k tomu, aby si vnímavý a zkušený divák vytvořil alespoň nějaké (byť jen pracovní, často se vylučující a nikdy dokonalé) hypotézy k uchopení filmu – takové, které mu pomůžou film ne 100% vysvětlit, ale minimálně ocenit půvab jeho „hry“ [zde nenucená paralela mezi procesem vzpomínání na jedné a diváckým pronikáním do narativní struktury na druhé straně, kdy finále s pokusem hrdinek o ovládnutí sledovaného příběhu dostává kontury groteskního "duchařského horroru“]. A Rivette si hraje famózně. Nehledě na to, že není žádný akademický suchoprd: vedle dvojice za sebe neustále alternujících hrdinek, holek, které prostě „blbnou“ (princip také „Sedmikrásek“, ale Chytilová byla paradoxně víc intelektuální a na odiv), stojí určitě za zmínku práce se scénou, zejména rekvizitami. Napodruhé jasný plný počet a nestydím se za to:) (17.05.2006)