Célina a Julie si vyjely na lodi

Dve zábavne trápne a trápne zábavné kočky v rozprávkovom dobrodružstve, určite nie pre celú rodinu. Tento film by bol pre radového diváka veľkou skúškou odvahy, pretože zapozerať sa do niečoho takého, na to treba mať zvláštnu povahu. Akú? Bizarnú, umelecky založenú, psychopatickú, filmovo zvrátenú alebo len filmovo zapálenú. (14.03.2015)

Kouzlo / kletba dobrých art-filmů spočívá v tom, že sice z principu odmítají narativní doslovnost a jednoznačné výklady, na druhou stranu ale nabízejí dostatek verbálních a motivistických indicií k tomu, aby si vnímavý a zkušený divák vytvořil alespoň nějaké (byť jen pracovní, často se vylučující a nikdy dokonalé) hypotézy k uchopení filmu – takové, které mu pomůžou film ne 100% vysvětlit, ale minimálně ocenit půvab jeho „hry“ [zde nenucená paralela mezi procesem vzpomínání na jedné a diváckým pronikáním do narativní struktury na druhé straně, kdy finále s pokusem hrdinek o ovládnutí sledovaného příběhu dostává kontury groteskního "duchařského horroru“]. A Rivette si hraje famózně. Nehledě na to, že není žádný akademický suchoprd: vedle dvojice za sebe neustále alternujících hrdinek, holek, které prostě „blbnou“ (princip také „Sedmikrásek“, ale Chytilová byla paradoxně víc intelektuální a na odiv), stojí určitě za zmínku práce se scénou, zejména rekvizitami. Napodruhé jasný plný počet a nestydím se za to:) (17.05.2006)

Rivette si jako jeden z mála uvědomil převrácená znaménka mezi fantasií a realitou. Jde o to, že skutečný svět francouzského předměstí, jež obývá Célina a Julie, odpovídá fantasii, zatímco návštěvy domu Oliviera patří do reality. Nikoliv obráceně, jak se jeví. Už třeba ty ryze popisné (dokumentární) prvky z počátku, kdy sleduje jedna dívku druhou, jsou tím momentem, který zbavuje dílo realistické povahy a činí z něj dílo fantastické. Zatímco totiž pokusy o filmový i literární realismus vycházejí z přesvědčení, že skutečnost je rámcem mnoha různých možností, které dílo aktualizuje (něco jako když dramaturg vybírá z mnoha bytů – možností – na pavlači ten pravý, třeba ten Olivierův, v němž by se mohl odehrávat zajímavý, do filmového nebo divadelního díla posléze „otisknutý" příběh), umění fantastična škrtá pojem možnosti a pracuje s mnoha různými skutečnostmi, jimž není nadřazen společný rámec (protože ve fantastice má smysl každý příběh, neboť ty, které smysl nemají, nestojí vůbec za představu, tudíž neexistují). ____ Příznačné je rovněž to, že se v tak malém (autorském) filmu může udát tolik velkých (podivuhodných) věcí, ale nakonec to je docela logické, protože nákladné filmy jsou příliš rizikovými projekty, než aby si mohly dovolit experimentovat a improvizovat. Proto levnější-autorské filmy nadřazují diegezi (divákem konstruovaný svět filmu) a naraci (kauzální řetězení událostí v tomto světě) fikci, zatímco filmy nákladnější-žánrové činí obráceně, neboť se bez fikce, jíž by divák propadl, neobejdou. Jde o to, že fikce sice diegezi a naraci předpokládá (tj. nemůže existovat beze světa a bez příběhu), diegeze a narace ale na druhé straně mohou existovat i bez fikce. Rivette si tohle uvědomuje a fikci neutváří. Jeho filmy se bez ní obejdou. Nestojí na ní. (30.12.2008)

Připadám si hrozně kacířsky, ale nemůžu si pomoct. Mně se tento film zdá být nehoráznou blbostí, která má ke všemu tři hodiny. (To však vůbec neznamená, že to blbost je. Zjevně mi unikají souvislosti - protože si jinak nedokážu vysvětlit, kterak může být toto dílko tak nesmírně populární. - No jo, ale co když je to opravdu blbost? :o) P.S. Reakce na jiná hodnocení: Já přece vůbec nepožaduju "narativní doslovnost a jednoznačný výklad". Jistěže na uchopení tohoto filmu může být řada hypotéz - jenže na rozdíl od jiných podobně "nesrozumitelných" art filmů (typu skvělého Loni v Marienbadu) mě tento ani trochu nebavil. Nezaznamenal jsem zde žádné vtipné elementy o nichž píše hirnlego a ústřední dvojice dívek mi byla vyloženě protivná (což se mi sice stalo i u Sedmikrásek, o nichž píše zase betelgeuse - jenže tam to jednak bylo účelem, druhak se mi se mi tato Chytilové hříčka velmi líbila, a to pro své úžasné experimentování s formou. Forma Céline a Julie je pro mě prostě nudná, nezajímavá. A celý tento film dokonale zbytečný.) (16.05.2006)

Báječně zahraná, fantastická filmová pohádka, v níž nechává Jacques Rivette bezstarostně prolínat a křížit různé reality stejně nahodile jako mnohoznačně. Nikdy nevíme, co nás čeká v příštím okamžiku. Čas i prostor ztrácí své hranice. Film se dost blíží klasice "Alice in Wonderland", dále bychom tu nalezli zřejmou inspiraci Henry Jamesem a jeho"The Other House" a "A Romance of Certain Old Clothes". (28.03.2005)