Reklama

Reklama

Spíš než děj v tradičním slova smyslu vypráví hudební film Haut bas fragile několik do sebe propletených výřezů ze života dívek v současné Paříži (a z fungování jednoho hudebního klubu v ní).
Louise (Marianne Denicourt) se právě vrátila z léčebny, kde se zotavovala z dlouhodobého kómatu. Její otec, se kterým se zatím odmítá setkat, ji pro jistotu nechává sledovat soukromým detektivem (Bruno Todeschini) a Louise s ním postupně navazuje milostný vztah.
Ninon (Nathalie Richard) je samostatná dívka, která ráda chodí tančit a pro nové boty se neváhá stát i zlodějkou. Při jedné takové krádeži se domnívá, že byla přistižena výtvarníkem Rolandem (André Marcon), a zkouší jej svést výměnou za mlčení. Roland jí však neviděl a jejím chováním je okouzlen i zmaten. Obě dívky propojí fakt, že Roland odkoupil starožitný sekretář po tetě Louise, v němž jsou ukryta fakta o povaze jejího otce.
Největším outsiderem filmu zůstává osud Idy (Laurence Côte), která hledá svou matku. Tou by mohla být i zpěvačka Sarah (Anna Karina) ze zmiňovaného klubu, ale otázkou zůstává, zda o dceru stojí a zda vůbec její případná dcera stojí o ni. (garmon)

(více)

Recenze (3)

garmon 

všechny recenze uživatele

Co je Haut bas fragile nejstrašnější, nejvíc pasé, a co se podle mě nikdy nenapraví delším časovým odstupem od doby vzniku, je hudební složka. Ne, že by byla primárně úplně vedle, chansony jsou kompozičně zvládnuté na řemeslně dobrém průměru. Co je činí tak iritujícími je jejich prezentace, aranže, styl a tempa. Tempa jsou nejen netaneční (ačkoliv Rivette angažoval pohybově velmi zdatné herečky/tanečnice), nešlo by na ně dobře ani míchat lžičkou v kafi. Styl písní je někde mezi MCM roku 1989 a 1994, což odpovídá době vzniku filmu, ale bohužel to představuje jeden z nejhorších popových odvarů Francie, které jsem měl tu neblahou možnost poznat. Pár chansonů je tak okatě blbých, že jsem si vzpomněl na Peera Rabena – u Fassbindera a Ottinger byla ale špatná hudba jaksi ústrojná… Aranže písní jsou totálně devadesátkově plastové – tohle se možná ještě někdy vrátí, ale dnes to působí hrozně překombinovaně, bez vznětu, mrtvé přeplňování formy vedlejšími cinky a ťuky, které tok hudby nepohnou z místa. Prezentace těch písní mohla být podobná třeba obrazu tance jako živlu, napadají mě Jancsóovy Soukromé neřesti, veřejné ctnosti… - zde je to bohužel nejčastěji zcela neuvěřitelně toporné, neorganicky včleňované do děje – i ten pozdní Resnais ve Staré známé písničce to trefil líp. Nejasný je už sám koncept celku: není to muzikál, který si na muzikál hraje (tomu by odpovídala živě hraná a přímo snímaná hudba, kterou přitom Rivette od 70.let ve svých filmech originálně využíval), není to muzikál s čísly – na to je to moc amatérské, nepřesné, nedobarvené, s příšerným zvukem. Není to ani hollywoodský typ muzikálu, ale ani evropský, který znám od Legranda – byť odkaz na Slečinky z Rochefortu jsem v písni dvou děv na schodech rozpoznal. Zrovna tak je v Haut bas fragile odkaz na Truffautovy Ukradené polibky – scéna z obchodu s gramodeskami – a "Polibky" jsou tomuhle nakonec asi nejbližší svou duchaplnou francouzskou lehkostí/povrchností – od té druhé mi to nezachraňovaly ani enigmatické prvky a civilnost zkombinovaná s teatrálností, kterou jsem Rivettovi sežral i s navijákem v Merry-Go-Round. Příšerné, bezradné, bezstylé, holé devadesátky! Co zbývá je nejednoznačnost charakteru Ninon, její svoboda na bruslích (zopakovaná v Lumière & spol.) a mizanscénování děv. Čisté **. ()

Reklama

Reklama