VOD (1)
Obsahy(1)
Ben (Joe Dallesandro) se v letištním hotelu náhodně seznámí s Léopoldine (Maria Schneider), protože oba dostali vzkaz od Elisabeth (Danièle Gégauff), Benovy milenky a Léopoldiny sestry. Elisabeth se zdá být průsečíkem spletitých okolností, které vedou k takřka detektivní zápletce odvíjející se kolem tragicky zemřelého otce obou dívek a milionové sumy, kterou po sobě zanechal ve švýcarské bance a k níž jsou obě jeho dcery klíčem. Filmem se však prolínají ještě další dvě podstatné roviny: Je to jednak filmový záznam free-jazzových improvizací saxofonisty Johna Surmana a kontrabasisty Barre Phillipse, které tvoří zároveň hudební podkres k řadě scén příběhu. Především se ale filmem prolíná metaforická rovina lesního a pouštního honu, který na sebe navzájem pomocí zbraní, psů a jiných bizarních nástrah pořádají střídavě Ben (Joe Dallesandro) a postava "Té druhé" (Hermine Karagheuz). (garmon)
(více)Recenze (2)
Je to vostrej trip. Už jenom koexistence dvou z největších bisex smažek světového filmu stojí za vidění. Kamera často jak z Blair Witch, rozhovory zanikající ve free jazzu (má to dva jazyky - pokud vás neba chytat na půl držky vypouštěný, v terénu snímaný americký slang a francouzský přízvuk v angličtině, vyhněte se tomu "taky" - titulky jsou jen k francouzským pasážím))). Nicméně - nespustil jsem oči. Někdy to připomíná Robbe-Grilleta (Eden...), někdy (často) Twin Peaks - včetně podivného věštce - quasi Freda Astaira, zelené louky na konci jsou pro mě bolestný odkaz ke Zvětšenině - a skrz Schneider k Povolání: reportér. Hodně mě pobavily středověké "lovy" - rytíře v letním lesíku potkati... (...stejně jako dvě obrovské krajty na dně pískové jámy...). Dallesandro je afektovaná buzna a často dost špatný herec. Má dvě gesta (Brad Pitt má jedno) a obličej mu o pár let později ukradl Tom Cruise. Ale Schneider mě uchvátila - hodně bolesti v jejím hraní/nehraní. Sklopené oči, Holka jako štvaná zvěř. Prý se při tom zotavovala ze závislosti a mockrát z Merry chtěla odejít - úsměv tu od ní nečekejte. Rivette na tom prý byl podobně: po zhroucení z nedodělaných Scén z paralelního života - k tomuhle ho donutil producent, prý neměli prachy, prý to bylo pekelné (anglická wiki). A přitom to vypadá tak krásně - čistě - holt když se umí... Mj. celé je to těžce paranoidně vystavěné (nebyla tam Hermine Karagheuz za trest kvůli tomu, že na konci Duellu tak vypekla sluneční a měsíční princeznu-))??) - když se tady od někoho dozvíte, že jedna postava lže, zjistíte za chvíli, že ta co to říkala, lhala taky. Jde z toho na člověka frustrace - schůzky, kde na vás čeká pohozený lístek s další adresou možného místa setkání, kde najdete cestu dál dík zvonícímu telefonu na pustém vlakovém nádraží anebo v čísle, které se při pohledu vzhůru nohama objeví nakreslené prstem na zamlženém okně. Divná pavoučí hra. Rivette někde zahlásil, že chtěl vystavět scénář na situaci, kdy třetí postava donutí dvě, aby se seznámily. Koncept. Étos toho všeho je zkoumání úzkosti a reakcí na ni. Na detektivku dobrý - je to mnohem víc, než třeba Topení po číslech. Sežral jsem to i s navijákem. Mj. scéna se sanitkou mi po letech hodně připomněla Ruizovo Vocation suspendue - je možné, že by si bral jednou Rivette od mladšího kolegy? ()
Rivette opět v plné síle skvěle rozkročený mezi enigmatičností zápletky a rozkoší z filmu, fantazie, postav tout court. Ony výše popsané metaforické sekvence jsou totiž pravdou celého filmu. Nejen, že slouží jako zrcadlo samotného děje plného zvratů a lítého boje postav, v realitě nabírající podoby úskočné lsti, v surrealistických pasážích otevřeného násilí. Ale hlavně tím, že umožňují autorům filmu i divákovi vychutnat si právě onen komplikovaný děj v jeho jednoduché podstatě, zhuštěné do mlčenlivých scén složených z elementárních a místy takřka existenciálních ingrediencí, od úzkosti přes strach po... smíření? Osobně mi přišlo, že je zde Rivette více divadelní než v jiných explicitnějších filmech - zvláště díky tomu, že se zápletkou díky její cílené překombinovanosti, paradoxnosti a až ironicky vyumělkované tajuplnosti vine odstup, který z postav dělá jen herce hrající svou roli (jedna z postav se druhé přímo ptá: "jakou vy v tom máte roli?"). To však právě zpětně posiluje příjemný pocit (který mi osobně například chyběl u "Duelle"), že nejde tak úplně o to, co se fakticky děje na plátně, ale jak se to děje (à propos - Lubtchansky předvádí to lepší ze svého umění) a jak se film skládá z elementárních ingrediencí herectví, napětí, překvapení, kamery, emocí. ()
Reklama