Paříž patří nám

Paříž nám patří splňuje tři znaky, o kterých se prý říká, že spojují Rivettovu tvorbu, naprosto dokonale. Je zde ženská hlavní hrdinka, pátrání i divadlo. A přesto je neobyčejný v tom, že byl natočen podle klasického scénáře. Není tak inovativní v technice natáčení jako třeba U konce s dechem. Již zde se projevuje zaujetí vyprávění. Je to ten typ filmu, kvůli kterému nepřestávám sledovat další - z každičkého záběru čiší nadšení a šílená láska k filmu a k filmování. To se projevilo i tím, že se natáčení s vypůjčeným vybavením navzdory finančním potížím po dvou letech přece jen dokončilo. Popisek mysteriózní sem sedí jako k žádnému jinému filmu, Rivette mate jako o závod. Může to být vlastně alegorie na studenou válku. Žádná válka se nekoná, žádné opravdové celosvětové spiknutí neexistuje, a přesto to na životu odnese docela dost lidí. Dále to může být vysvětlení toho, co Rivetta na filmu zajímá a co ho možná trápí na tvorbě fikce. Ten, kdo ji tvoří, nese odpovědnost za důsledky této fikce. Paranoidní představa o všeobecném spiknutí, kterou šířil Philip Kaufman, měla za důsledek několik zločinů a neštěstí. Rivette se této odpovědnosti ve svých pozdějších filmech zbavuje tím, že nechává fikci tvořit mnoha lidmi, ta se pak stává tak neprůhledná, že již žádné nebezpečí nehrozí. (09.07.2008)

Bojovat proti fašismu ve Španělsku je těžké, ale bojovat proti celosvětovému amorfnímu fašismu beze jména a bez hranic je ještě těžší. Není se pak co divit, když v paranoidní a bezútěšné bitvě se vzduchoprázdnem začínají lidé páchat (sebe)vraždy. Proti zdánlivě neexistujícímu nepříteli je totiž potřeba o to víc vnitřní síly, houževnatosti a vnitřní rozhodnosti, kterou ne každý může unést. Zkouška totiž může přijít brzy, třeba už jen při nacvičování neperspektivní Shakespearovy hry. Kdo zvítězí? Snaha udělat hru podle vlastního přesvědčení, byť divácky a masově možná málo stravitelného a ekonomicky nerentabilního, nebo podlehnutí diktátu vnějších sil? Možná že ty jsou tím nepřítelem, kterého se celou dobu snažíme spatřit. (A nebo taky ne, kdo ví co chtěl Rivette říci...) (27.03.2013)

Dlouho jsem neviděl tak komplexní a tvrdé dílo jako Merry-Go-Round a doteď jsem marně hledal jeho genezi napříč dalšími Rivetty. Zde je: Paříž nám patří je vizuálně i dramaturgicky mnohem propracovanější, než ležérní debuty Godarda i Truffauta. Rivette nepotřebuje Novou vlnu - už tohle je jeho vlastní kino. Málokdy se zde prolnou výpůjčky ze stylu jeho kolegů (záběry - "mrtvolky" u finské modelky v bytě). Zde nejde jen o detektivku, nejde ani o generační náladu či výpověď, rozhodně nejde o žánrovou studii, ale jde o svět, pobyt na něm, o způsob existence v něm, o hodnoty, které v něm zastáváme. A to vše je výsostně podáno nikoliv jako moralistní studie (k té mi tíhla třeba Šílená láska), ale nazíráno skrz vratkost a zmatení všech soudů a především - skrz vratkost a nevyhraněnost nevinnosti, kterou je hlavní představitelka nositelkou. Mnohem víc, než jakékoliv filmy Rivettových kolegů z té doby, mi Paris nous appartient připomněla Dolce vita. Zde ovšem bloudí dívka a hledá pravdu skrytou za vnějšími fakty. Za celou dobu mě nepřestala vzrušovat rafinovanost obsazení určující hlavním hybatelům příběhu v nejlepším případě vedlejší role a z bezbranných druhořadých postav činící hlavní aktéry příběhu. Kromě toho je tento film matečným krystalem nejméně poloviny veškerých rivettovských témat, které jsem měl možnost vidět. Výsostné! (01.11.2015)

Popravdě jsem tušil, při tom všem, co jsem o Rivettovi četl, že jeho mi jeho tvorba nebude sedět, ale že to bude až tak k uzoufání, jsem nečekal. Paříž patří nám je jeden z těch filmů, u nichž by měli uvádět na festivalech nikoli reálnou, ale subjektivní délku, protože to bylo téměř k neukoukání (to je samozřejmě zlehčující nadsázka, ale popravdě to dost odráží, co se mi při sledování honilo v hlavě). Motivicky a strukturně je to starší bratříček Záhady Silver Lake, která byla ale ve výsledku koheznější a uvědoměle zábavná v uplatnění principu surface play a v baudrillardovském řádění s popkulturními odkazy. Co se honilo v hlavě Rivettovi, když vytvářel tuhle plytkou nedetektivku o celosvětové konspiraci (která neexistuje) s repetetivními, mizerně napsanými dialogy, se neodvažuju soudit. (14.08.2019)

No, kdyby Paříž patří nám přišla před Truffautem a Godardem, tak si myslím, že by z ní byla kultovní záležitost podobně jako U konce s dechem... Skutečně je to totiž takový dost specifický zástupce francouzské nové vlny, který v sobě má skrytý potenciál být jeho základním kamenem. Tím se sice stal, ale jen částečně - a těžko říct, jestli je to dobře nebo ne. Zatímco celosvětovou slávu U konce s dechem moc nechápu, tady moc nevím, nakolik bych ji Rivettovi přál. Tenhle film je totiž dost zvláštní - dost mysteriózní, plný neustálých konspirací a těžký na jakýkoli rozbor, protože natočený a zahraný je naprosto skvěle, pár zajímavých dialogů se v něm taky najde a atmosféru má místy dost slušnou, ale zároveň to nikam moc nevede a fakt těžko říct, co tím chtěl Rivette říct (jestli vůbec chtěl). Zdejší zajímavost k pochopení režisérova záměru sice značně pomůže, ale ten film není tak fascinující na to, abych se dokázal "smířit" jen s touhle myšlenkou. Ono umět podat složitost světa není jen tak a ne každý to umí - a tady se to podle mě moc nepovedlo. Navíc i ta stopáž mi přijde přestřelená. Ale po filmařské stránce je to opravdu slušné a nemalý počet scén se mi zde opravdu líbil, mysteriózní to taky opravdu bylo, takže úplně zklamaný nejsem. 3* (20.05.2022)