Cesta do Říma

Filmový bizar, který mě bohužel příliš neoslovil. Film jsem chtěl vidět kvůli přítomnosti mé velké herecké oblíbenkyně Bereniky Kohoutové - zde se objevuje v roli, ve které jsem ji chtěl vyloženě vždycky vidět - ale její herecký prostor zde nakonec bohužel není příliš velký, a to není jediné zklamání, které mi ten film připravil. Tam, kde jedni mluví o odkazech na klasická filmová díla, já vidím spíše obyčejné vykrádání - u scén z vlaku je "inspirace" Buñuelem naprosto nepřehlédnutelná, a ostatně soudím, že jeho další film Mléčná dráha téma náboženské víry zpracoval mnohem lépe. V Mielnikově filmu je toho podle mě navíc příliš moc na to, aby to mohlo tvořit soudržný celek, který by dokázal oslovit nějakou početnější skupinu lidí - pro nenáročného diváka, který se chce především bavit, je celý ten šílený koktejl výrazné stylizace, absurdity, netradičního humoru a duchovních motivů asi příliš "filosofující" a "divný", pro intelektuála je to zase příliš povrchní a nekoncepční, a pro naprostou většinu lidí to asi bude prostě jen těžko stravitelné, žánrově nezařaditelné a celkově jen těžko pochopitelné - u tohoto filmu zkrátka vůbec nedokážu určit cílovou skupinu jeho diváků, které by mohl oslovit. Mě samotného ten film postupně otravoval čím dál víc a ke konci jsem se už musel hodně přemáhat, abych to vůbec dokoukal - tak mi to bylo protivné a odcizené. Asi jsem od toho čekal něco jiného - můj problém, jasně - ale za mě prostě jen rozčarování a velká nespokojenost. Film bych rozhodně nikomu doporučit nemohl a podruhé bych se mu už obloukem vyhnul - bohužel. (29.05.2016)

Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená. (07.07.2015)

Cesta do Říma je film, o kterém jsem opravdu netušil, co si pořádně myslet. Řeší snad otázky katolicismu? Je to víc komedie nebo drama? Je to především snímek, který fantaskně skládá dohromady různé typy příběhů a myšlenek. Trochu to paroduje duchovní nauku a symboliky, mírně poukazuje na desatero, ale i zvrácenost lidí. Mátlo mě, že nebylo jasné, kdy se film odehrává a jaká je pro hrdiny vlastně doba. Co mohou, jak se cítí? Řada postav působila prazvláštně. Jak Miroslav Donutil, tak Berenika Kohoutová. Závěrem tedy platí, že od počátku jsem sledoval pozoruhodný příběh, který se následně zvrhl v sled osobnostních příběhů ve vztahu k náboženství a duchovnu. Jenže to se dějová linka ztratila a nedávala smysl. Takže stále nevím, co si o filmu myslet. (29.11.2023)

Dost zajímavý snímek. Skvěle vybraná hudba, poetická vizuálnost (nebo vizuální poetika?), směsice dějových linek, jež jsou svými vypravěči záměrně převyprávěny s větší či menší mírou monotónnosti, což filmu určitě sluší... To, co upoutá v úvodu, se ale během filmu leckdy jeví jako už ohrané, zbytečně nastavované a přestavované. Je to taková mlsůtka zabalená do surrealistické krabičky, která ale nedrží úplně pohromadě, takže ke konci už ani nevím, jestli z té krabičky nevykukuje spíš nějaká existenciální ironie. (26.11.2023)

V rámci české kinematografie je to závan svěžího větru do stojatých českých luhů a hájů. Příběh nedává ani za mák smysl, ale o to tu vůbec nejde, jelikož "I cesta může být cíl". Není tedy začátku ani konce, jen řada situací odehrávajících se v kupé jedoucího vlaku. A ty situace jsou v podstatě všecky dobré, takže proti opravdu nic nemám. Není to k popukání, ale nenudil jsem se a naopak ocenil některé nápady. Rozhodně příjemná blbinka. 75% (23.06.2016)