Cesta do Říma

Po shlédnutí traileru jsem se na Cestu do Říma hrozně těšil a dá se říci, že první půl hodinu jsem dostal přesně to, co jsem čekal a byl jsem nadšen, jelikož to celé působilo jako decentní retro komedie. Poté se to bohužel celé zvrtlo a já se přes hodinu probíjel neuvěřitelně hloupými dialogy a špatnými hereckými výkony. Každopádně pokud jsem měl ve filmu najít nějaký spirituální zážitek, tak tím pro mě nejspíše bylo pouze to, že jsem se poslední půl hodinu modlil, aby to už skončilo. Moje hodnocení 20%. (21.04.2016)

Po zhlédnutí ukázky z filmu, scény ze zpovědního taxíku, jsem byl na premiéru snímku přímo natěšen. Jenže už brzy jsem si uvědomil, že se jednalo o scénu nejlepší, ale co víc, dokonce o jedinou dobrou scénu z celého filmu. Zbytek byl naprostou tragédií. Začínající režisér jasně vsadil na kartu údajného surrealismu. Jenže co z toho vyšlo, surrealismus nevidělo ani z rychlíku! To prostě nebylo nic, jen nějaká kompilace marných a superdivných obrazů, evidentně pocházejících z autorových podivných představ, z nichž každý druhý vás nutí k facepalmu. Hlavní chybou je příliš nucený žánr komedie, přitom film vůbec vtipný není (kakao, vážně?). A zbytek vyplňovaly absolutně nelogické věci, které ani s ničím nesouvisely (např. vyhození kočky z okna vlaku), u toho tedy vyvozuji, že by se ani nemohly vyskytovat v podvědomí. Takže k surrealismu to mělo hodně daleko, navíc pokazit takový žánr s téměř neomezenými možnostmi, to se jen tak někomu nepovede... Bohužel, autor se snaží i kopírovat styl odjinud. Vizuál působí poměrně sympaticky, jenže až moc připomíná Grandhotel Budapešť. A hudba, ta byla vyloženě odporná, mnohokrát jsem přemýšlel, zda šlo vybrat ještě horší. Nešlo. Podtrženo sečteno, za toto si Mielnik svůj titul zdaleka nezaslouží. (05.07.2015)

Cesta do Říma je film, o kterém jsem opravdu netušil, co si pořádně myslet. Řeší snad otázky katolicismu? Je to víc komedie nebo drama? Je to především snímek, který fantaskně skládá dohromady různé typy příběhů a myšlenek. Trochu to paroduje duchovní nauku a symboliky, mírně poukazuje na desatero, ale i zvrácenost lidí. Mátlo mě, že nebylo jasné, kdy se film odehrává a jaká je pro hrdiny vlastně doba. Co mohou, jak se cítí? Řada postav působila prazvláštně. Jak Miroslav Donutil, tak Berenika Kohoutová. Závěrem tedy platí, že od počátku jsem sledoval pozoruhodný příběh, který se následně zvrhl v sled osobnostních příběhů ve vztahu k náboženství a duchovnu. Jenže to se dějová linka ztratila a nedávala smysl. Takže stále nevím, co si o filmu myslet. (29.11.2023)

Filmový bizar, který mě bohužel příliš neoslovil. Film jsem chtěl vidět kvůli přítomnosti mé velké herecké oblíbenkyně Bereniky Kohoutové - zde se objevuje v roli, ve které jsem ji chtěl vyloženě vždycky vidět - ale její herecký prostor zde nakonec bohužel není příliš velký, a to není jediné zklamání, které mi ten film připravil. Tam, kde jedni mluví o odkazech na klasická filmová díla, já vidím spíše obyčejné vykrádání - u scén z vlaku je "inspirace" Buñuelem naprosto nepřehlédnutelná, a ostatně soudím, že jeho další film Mléčná dráha téma náboženské víry zpracoval mnohem lépe. V Mielnikově filmu je toho podle mě navíc příliš moc na to, aby to mohlo tvořit soudržný celek, který by dokázal oslovit nějakou početnější skupinu lidí - pro nenáročného diváka, který se chce především bavit, je celý ten šílený koktejl výrazné stylizace, absurdity, netradičního humoru a duchovních motivů asi příliš "filosofující" a "divný", pro intelektuála je to zase příliš povrchní a nekoncepční, a pro naprostou většinu lidí to asi bude prostě jen těžko stravitelné, žánrově nezařaditelné a celkově jen těžko pochopitelné - u tohoto filmu zkrátka vůbec nedokážu určit cílovou skupinu jeho diváků, které by mohl oslovit. Mě samotného ten film postupně otravoval čím dál víc a ke konci jsem se už musel hodně přemáhat, abych to vůbec dokoukal - tak mi to bylo protivné a odcizené. Asi jsem od toho čekal něco jiného - můj problém, jasně - ale za mě prostě jen rozčarování a velká nespokojenost. Film bych rozhodně nikomu doporučit nemohl a podruhé bych se mu už obloukem vyhnul - bohužel. (29.05.2016)

Pobavilo mě zde mnoho vtipných hlášek a postřehů. Film natočil Polák, absolvent pražské FAMU. Styl - začíná to jako vtipná nadějná groteska, pak je to surreální road movie se změtí výjevů citací, symbolů a hlubokomyslně se tvářících výroků o pomíjivosti a věčnosti. Vše je na pomezí aranžovaných snů a absurdního divadla včetně neměnné herecké dikce. Režisér sice vykazuje nespornou obrazovou kulturu v čele se záběry dívčiny tváře. Světec slyší „Svatý Antoníne, nebuďte tak svatej“. (08.10.2020)