Dáma ve zlatém

Tohle bude delší čtení: V reále proběhla celá lapálie kolem obrazu "maličko" jinak. Mám na mysli právní bitvu a celkovou angažovanost původní majitelky, která si šla tvrdě za svým. Žádné takové, jak to bylo ve filmu vykresleno, ale pal to čert. Náckové odcizili židovským rodinám v celé Evropě tolik uměleckých, drahocených předmětů, že já tleskám, kdykoli si je pozůstalé příbuzenstvo dokáže vyboxovat zpátky. A způsob, jakým toho docílí, je pro změnu naprosto ukradený mně. Odbočka do Bavorska : v okolí Mnichova mají v každé širší rodině dosud schován minimálně jeden umělecký předmět, který si tajně hýčkají a legálně jej nemohou střelit. V některém sklepě byl náhodně spatřen originál od Raffaela Santi. Dosud se hledá. Tak kde jsme?! K filmu: za Helen Mirren, kterou mám velmi ráda, dávám čtyři hvězdičky. Vykreslení nacistického tažení a tehdejší situace v zaskočených židovských rodinách bylo výstižné a názoru lidí, kteří našli klidný život za velkou louží, docela dobře rozumím. Vrátit se do Evropy po TOM VŠEM nastálo? ANI NÁHODOU! Stejný názor měl i Miloš Forman. Co se týče Klimtova obrazu, byla nehorázná rakouská prasárna, že si za jeden z hlavních národních kultů vybrali majetkově nevyspořádáný, doslova ukradený obraz a ještě se divili, že to někomu vadí. Takže i když je film vcelku vychýlený od reality, Rakušákům jej, se škodolibým úsměvem, srdečně přeju. :) (26.01.2019)

Pokud bych vycházel čistě z anotace, očekával bych soudní drama. Na to, abychom Dámu ve zlatém mohli takto žánrově zařadit, se ale u soudu stráví dost malé množství času (pár konfrontací mezi právníky, pár proslovů atp.). Symbol celého sporu, Klimtův portrét Adele Bloch-Bauerové, tety hlavní hrdinky Marie evokuje spíše vzpomínky na minulost, do nichž Maria postupně více a více zabředá. Hledá vlastní identitu, vyrovnává se s vlastní minulostí a očekává katarzi, mezitím absolvuje pár schůzek, občas se zúčastní soudu, arbitráže apod. [==] V jádru filmu totiž moc nejde o samotnou restituci, ale pozornost je směřována k jejím aktérům, přičemž za dominantní lze považovat prvek proměny, resp. proměňující se vztah: 1) Marie k rodné vlasti (změní svůj původně dogmatický názor, že se do Rakouska již nevrátí a připouští, že se společnost posunula dále); 2) Marie k celé kauze (nechce se ji zúčastnit, pak několikrát odmítne znovuzapojení do procesu); 3) Marie k sobě samé, resp. vlastní minulosti (souvisí s bodem 1, postupné otevírání třinácté komnaty); 4) Marie a Randyho (vypjatý vztah restituentky a právníka projde velkým vývojem); 5) Randyho k případu a stejně tak vlastní identitě. Příkladů by se našlo jistě více, šlo o to názorně demonstrovat, jak film s prvkem proměny systematicky pracuje, přičemž ho v určitých momentech konfrontuje s pravým opakem, tedy nemožností proměny (scény s představiteli protistrany, kteří pevně trvají na svém). [==] Ačkoli dominantu považuji za poměrně zjevnou, míra ozvláštnění je diskutabilní, protože uvedené postupy nikterak novátorské nejsou. Tvůrci si spíše berou soudní spor jako rukojmí pro vyprávění příběhu o ženě, která sice svým způsobem ztratila část svého života, kdy byla nucena utéct z rodné země do zahraničí, ale hrůzy holocaustu a dalších zločinů jako mnoho (milionů) jiných na vlastní kůži nezažila. Pokud něco autentického, tak si raději znovu pustím dokumenty Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já, Má šťastná hvězda nebo Nesdělitelné. (23.06.2015)

Kvalitní drama s vtipnými okamžiky a s hlavním tématem je boj o spravedlnost, v závěru se spíše ale ukáže, že spravedlnost sama o sobě není vítězstvím a jde hlavně o lidskost... Dobrá práce s retrospektivním vyprávěním v logickém sledu... Výběr hlavních představitelů šitý na míru snímku. Hans Zimmer opět používá ke zvyšování emocionálního účinku snímku piano a smyčce, v melodiích se opakují akordové kombinace předchozích snímku, ale koncept opět funguje dokonale :-) Jedinou slabinou snímku vidím v absenci překvapení, resp. velké předvídatelnosti děje i závěru :-) (25.06.2015)

Musím přiznat, že jsem překvapený celkem nízkým hodnocením a některými velmi kritickými komentáři zde na ČSFD. Je mi jasné, že se tady pranýřuje téměř každý film, který je před svou premiérou kritiky vychvalován, a pak svému hype byť jen o trošku nedostojí. Každopádně bych to v případě Dámy ve zlatém nevyděl tak černě. Ano, jak už to u filmů na motivy skutečné události bývá, jeho konec je lidem znám, nebo se dá minimálně snadno předpovídat. A ano, nedočkali jsme se ani nějakého napínavého soudního dramatu, jak by filmová anotace mohla napovídat. Ale přesto si myslím, že má film dost, co nabídnout, a to hlavně z hlediska hereckých výkonů a emocí, které v divákovi (či alespoň ve mně), vyvolává. Já nevím jak vám, ale mně se Dáma ve zlatém líbila a myslím si, že se jedná o dobrý film, což ostatně potvrzuje i klasická jedna hvězdička od verbala. Já dávám seriózní 4*. (28.06.2015)

Samozřejmě bylo patrné od první chvíle, jak to celé dopadne, ale to je u tohoto druhu filmu celkem pochopitelné. Nemůžu ale říct, že by to třeba pro mne, mělo na zážitek z něj, jakýkoliv negativní vliv. A navíc germány v teplákách, jak se Rakušákům trefně říká, osobně vůbec nemusím, tak mi ty jejich zkyslé ksichty vůbec nevadili :-) (24.12.2015)