Godzilla II Král monster

4,5/10 Jedničku miluju. Kong byl průser. Tohle má bohužel blíž ke Kongovi. Hrozně hloupý, scénáristicky prázdný, plný klišé a hlavně naprosto bezpohlavní. Monstra se řežou pěkně, ale co z toho, když vás to vůbec nezajímá. Občas se daří navodit slušnou atmosféru a kamera umí vykouzlit krásné záběry (ty barvy!)... ale kdo by to nečekal u filmu za 180 mega. Zklamání. (07.06.2019)

Godzilla II Král monster je vnitřně rozštěpený film, protože se snaží balancovat tak, aby propojil rozvolněné normy japonského žánrového filmu s těmi hollywoodskými, kde se hraje na racionalizování a plauzibilitu. To zároveň znamená, že se chce zavděčit dvěma typům publika: Na jedné straně jsou fanoušci, kteří začnou dojemně slzet, když Mothře k jejímu klubání začne hrát klasická píseň a objeví se identické dvojče Ziyi Zhang. Na straně druhé jsou diváci, kteří o japonských godzilláckých filmech nemají ani ánunk, takže prskají, že King Ghidorah vypadá jako Zmej Gorynič a všechny snahy přiblížit se poetice kaiju filmů odsuzují jako domnělý projev hlouposti a béčkově lajdáckého přístupu tvůrců. Tým v čele s Michaele Doughertym tak na jednu stranu háže na fanoušky intertextuální odkazy po lopatách, ale na stranu druhou film prokládá neustálým sebereflexivním vtipkováním, aby si skeptický divák náhodou nemyslel, že vše co vidí, je myšleno smrtelně vážně. Jenže jít po dvou odlišných cestách zároveň zkrátka nejde a tak je výsledek nutně polovičatý a rozpačitý. (12.02.2024)

Zatímco jednička byla pruda pomalu horší než prznění katolických panen, dvojka značně pookřála, zesvižněla a dala by se přirovnat k interakcím s multiotvorovou katalogovou MILFkou. Sice blond a kapku přitroublou, ovšem chlípnou, agilní a s natolik kulantním hardvérem, že na nějaké to postkoitální rozbíjení atomu a rozjímání nad nejpalčivějšími dilematy Schopenhauerovy intergenderové pohlavní metafyziky pro tentokrát sere pes. Ono také vyčítat filmu, mimochodem skvěle a megalomansky udělanému, který a priori i a posteriori pojednává o vzájemném koxování ťamanských sci-fi megapokémonů, filosofickou plytkost, naprostý nedostatek Cuntových postulátů či insitní prokreslení psychologie postav á la antické drama, může jen olupený rozumbradáč fixovaný na vlastní pravačku (čti „naprostý kokot“). Takže žádná další Edwardsova uspávačka hadů, nýbrž nabušený, poměrně temný, odsejpající a vizuálně blažený spektákl o godzilím Bajajovi, který se bez bázně a hany vypraví naporcovat draka, aby za odměnu dostal půl Zeměkoule a mohl ošukat obří radioaktivní můru, v němž tvůrci neváhali tasit téměř kompletní panteon Hokajdomonster, dokonce i včetně Kena Watanabeho. Tu a tam sice klukům kapku ustřelilo měřítko, ale když to děláte s láskou, na velikosti přeci nezáleží, a z každé obří šlamastiky se vždycky nějak dá se ctí vylízat. (17.06.2019)

Když se debilita scénáře rovná monstrozitě Godzilly a celý to řádění zaobalíte do hudebního paskvilu Beara McCrearyho, mohl by tam naběhnout Kong, Jack Black i dinosauři a pořád by to byla naprostá sračka, která v místech, kde mají téct slzy blaha, vzbuzuje jen nechtěný záchvaty smíchu a nepochopení (předchozí Godzilla měla alespoň parádní atmosféru a budila pocit tajemna). Přitom potenciál je tam i při vší tý debilitě obrovskej a příběhy z toho jenom srší, jenom to prostě dali do rukou tupce, kterej neví jak a s čím pracovat, a tak místo pompézního nářezu natočil dvě hodiny hašteření obřích draků, plazů a můr v domnění, že mu to publikum už dostatečně zdegenerovaný Marvelem spolkne. Pěkný hovno! (13.08.2019)

Jednička kombinovala tradici novohollywoodských blockbusterů s indie poetikou, čímž proti sobě poštvala všechny, kdo na místo uměleckého hororu působícího jako teaser na snímek s Godzillou chtěli kaidžu eiga, potažmo monster biják. Dvojka je pro takové plnohodnotným trailerem, respektive prodlouženou upoutávkou ze Superbowlu. V tom je ale hlavní problém, protože vše je podřízeno snaze o maximální emocionální působivost, což vede leda k otupělosti, když člověk hodinu a půl sleduje sled špatných až naprosto nesmyslných filmařských voleb. Jejich vrcholem v této nesoudržné podívané, organizované na rozdíl od ostatních snímků monsterversa z nějakého důvodu kolem rozhodnutí nejomšelejších žánrových tropů (postavy to fakt nejsou), je učinit z monster cross-overu raději nezáměrnou comedy of remarriage. Po hodinu a půl trvajícím cluster fucku, díky kterému člověk zpětně docení filmařskou sofistikovanost Jordana Vogt-Robertse (návaznosti mezi záběry a scénami), Guillerma del Tora (výstavba a proměna strategie vyprávění) a Stevena Spielberga (obojí dříve zmíněné), však následuje výborný závěrečný akt. Ten oproti předchozím najednou funguje, protože z nechtěné demence přepne do sebeuvědomělého modu a najednou zjistí, o čem, co a jak vyprávět. Kombinuje tradice kaidžu eiga a nadsazených hollywoodských devadesátek pastišácky čerpajících z audiovizuální minulosti (sedmdesátkové katastrofické fláky, válečné počiny, monster-filmy), nalezne klíč ke svému formálnímu a významovému uspořádání (Godzilla a lidé jako hrozba i ochrana - přepínání mezi hledisky a exploatační styl umožňující okázalé přechody mezi perspektivami). Pořád ale tenhle flák bude milovat pouze Roland Emmerich, protože už není nejhorším režisérem filmu s Godzillou. (30.05.2019)