Ronja, dcera loupežníka

Pohádka pro starší děti střižená Životem v přírodě a výběrem severských tanců a loupežnických písní. Kniha byla přeci jen lepší (i když jsem ji četl před 20 lety), filmové zpracování místy až příliš uječené. Nesedla mi změna knižního Pleška na filmového Peera, a ze severských ukolébavek bych asi moc dobře neusínal. Popopotvůrky popodivné byly milým zpestřením :-). (05.12.2011)

Ronja, dcera loupežníka a Aranela, dcera piráta byly mé oblibené knížky v dětství. Film skvěle vystihuje svět svérázných loupežníků, krásnou přírodu i podivné pohádkové bytosti (skřítci i děsivé harpie jsou nezapomenutelní). Ani hereckým výkonům není co vytknout. Kéž by bylo viíce takto dobře zfilmovaných knižních předloh. (09.05.2009)

Kdyby tu bylo deset hvězdiček, ptala bych se po jedenácté :-). Astrid Lingrenová je moje nejoblíbenější dětská autorka a s radostí konstatuju, že tak, jak báječně ona vymýšlela a psala své postavičky, neméně báječně je uměli skandinávštští filmaři natočit (ať už jde o verzi staré Pipi, Dětí z Bullerbynu,… nebo právě Ronji). Ronja je věrným obrazem mého vytouženého vnitřního dítěte, který si v sobě hýčkám a potřebuji ho. Tu nespoutanost, bezprostřednost, volnomyslnost a velkomyslnost (velkorysost) spontánní potvůrky podivné obdivuju a miluju, loupežnickou rodinu závidím a oslavuju spolu s ní. Je to nejen sama loupežnická dcerka, ale spolu s ní i Lovisa a Matis, celá banda kumpánů, Birk i Borek, co pro mě tvoří celkový obraz Ronji. Ronja je neuvěřitelně moudrý příběh, prosycený duchem přírody spolu s nejzákladnějšími lidskými archetypy, které jsou líčeny ve své pozitivní i negativní stránce s humorem a vtipem tak vlastním zmiňované autorce. Ronja není příběh pro děti, JE to příběh dítěte, vnitřního dítěte, oslavovaného a šťastného vnitřního dítěte. A přesto (nebo právě proto) kdyby byla na csfd nějaká sekce top dětských filmů, v té mé by byla jednoznačně na prvním místě Ronja, dcera loupežníka a pak dlouho dlouho nic. Táádam táádam tamtadada dadadam táádam táádam tam tadada dam… (14.11.2010)

To byla táááááák hezká pohádka. Žádný vraždy, žádnej mainstream, žádný efekty ani Amerika. Hezkej příběh, švédský loupežníci, dvě děcka, příroda a tak vůbec. Jako dítě jsem to nikdy neviděl, asi jsem špatnej ročník. Akorát se divim, že tam seveřeni nechali tolik nahoty. Holt jinej kraj, jinej mrav. Aspoň jsem to zkouk v originále a ta švédština je zajímavej jazyk. Já chci bejt taky loupežník a žít si po svym! Skaal! (13.01.2010)

„Jsem zase tvoje? Doopravdy tvoje?“ Cestu k hlavní hrdince jsem si bez problémů našel okamžitě, dobrodružství kouzelné Ronji s mladým Birkem protkané láskou i ctí se mi sledovalo vskutku hezky a dokázalo na mě patřičně zapůsobit. Ale doopravdy „mojí“ pohádkou minimálně zatím Ronja, dceři loupežníka nebude. Ačkoliv se chvílemi zdálo, že Tage Danielsson natočil svůj první a zároveň poslední „normální“ film, platí to ve výsledku jen částečně. I přesto, že jde o adaptaci proslavené knižní pohádky, tu svéráznou Danielssonovu poetiku typickou pro jeho absurdní crazy komedie lze nejednou silně cítit i tady (a to nejen během scény s naháčemi otužujícími se ve sněhu) a osobně mi právě ne vždy sedla. Užvanění a pažraví loupežníci mě velmi brzy spíše otravovat a nejvíc mi lezli na nervy ti infantilní koktající skřítkové... možná je to tím, že jsem tuto pohádku neměl možnost vidět už jako dítě, nedokázala na mě při ní působit žádná nostalgie a také tím, že tyto moderní fantasy pohádky plné různých tvorů a potvorek prostě nepatří mezi moje oblíbené žánry. Přes pozitivní pocity z ústředního příběhu zatím můj celkový dojem z filmu na víc, než lepší 3 hvězdičky, nevystačil. Snad příště. [65%] (23.11.2021)