Středověké zvířecí mýty

Středověk byla doba mýtů, magie a pověr, přestože byli lidé s přírodou pevně spojeni. Byli přesvědčeni, že se zlí duchové převtělují do pozemských tvorů. Pověry se šířily díky nevědomosti. O zvířatech si lidé četli v bestiářích a posuzovali je podle vzhledu a chování. Věřili, že rostliny a zvířata mají nadpřirozené schopnosti. Největší evropský brouk, roháč, přinášel kvůli svým mohutným čelistem smrt. Jeho hlava byla talismanem prakticky proti všemu. Stejně tak varoval před smrtí lišaj smrtihlav.
Největší strach ve středověku naháněl lidem mlok skvrnitý. Říkalo se o něm, že přináší smrt a je nadán silami zla. Mléčně zbarvený sliz z jeho těla měl údajně sílu rozpustit lidský vlas, když mlok prošel kolem ovoce, stal se z něj jed. Mlok prý také dokázal zažehnout oheň a jeho ledové tělo zase plameny uhasit. Když člověk mloka požil, nastala u něho smrt umrznutím. Proto se ve středověku mlok vyskytoval v příbězích o vraždách. V něčem měli lidé ve středověku pravdu. Mlok skvrnitý je skutečně jedovatý, jeho pokožka vylučuje toxiny, ale pro člověka není nebezpečný. O tom dobře věděly středověké čarodějnice, které připravovaly na zakázku nejrůznější odvary, prostřednictvím kterých měl být někdo otráven. V lese lze najít hodně surovin k namíchání smrtícího koktejlu, například muchomůrka zelená, mandragora, durman a blín.
Současný majitel jednoho hradu ve Westerwaldském lese se tak mohl ve středověkých kronikách dočíst, jak si Matilda, manželka hradního pána, hraběte Hanse III., který tyranizoval celé své okolí, objednala u čarodějnice smrtící lektvar. Sama se zamilovala do rytíře a sokolníka Dietricha. Matilda Hansovi podala nápoj, po kterém se otrávil a zemřel. Matilda s Dietrichem měli pak volné pole působnosti. (oficiální text distributora)