Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Karaul je produktem období perestrojky a glasnosti, kdy se v Sovětském svazu otevírala dříve tabuizovaná témata. Jedním z těchto témat byla šikana v sovětské armádě. Film byl natočen na základě skutečné události. Strážní jednotka vojsk ministerstva vnitra, složená převážně z vojáků základní služby, má za úkol strážit konvoj s odsouzenci. Platí zde různá nepsaná pravidla: odsouzenec není člověk, mladý voják není člověk. Je jen otázkou času, kdy z jiskry vznikne požár. (wero1000)

(více)

Recenze (4)

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Jede Stalin, Chruščov a Brežněv ve vlaku. Najednou vlak zastaví. Stalin se ptá "proč stojíme?" Strojvůdci došlo uhlí. "Zastřelit strojvůdce!" Zastřelili strojvůdce a vlak stojí dál. Chuščov se ptá "proč stojíme?" "Zastřelili strojvůdce:" "Rehabilitovat strojvůdce!" Rehabilitovali strojvůdce a vlak stojí dál. Tu vstane Brežněv, zatáhne záclonky a říká "Co blbnete, tak budeme dělat, jako že jedeme..." /// Tento film funguje skvěle nejen jako studie šikany v armádě, ale i jako - a poklonu si zaslouží právě proto, že to dokáže skrze své hlavní téma - zrcadlo své doby. Autoři vytvořili depresivně monotónní a izolovaný svět vojenského vlaku, v němž se čas zastavil a kde nekonečný pohyb za nekonečně vzdáleným cílem (vojna snad nikdy neskončí, vlak nikdy do věznice nedojede...) je zrcadlovým odrazem nehybného světa tam venku, jenž již dávno ztratil svůj utopický cíl. A právě do pohledů skrze vlakové okno schovali tvůrci hlavní dojmy z přelomu dvou epoch - totální rozklad (nejen vládnoucích) hodnot; apatičnost a strnulost, která však byla spíše zhypnotizovaným čekáním na kataklyzma, o němž nikdo neuvažoval, že přijde, ale každý věděl, že musí přijít; v krajním případě útěk k novým hodnotám (čekání na apokalypsu a návrat boha podtrhující symbol kříže či nihilismus v sexu). Závěrečná pasáž tak říká mnohem více, než by mohla, kdybychom zůstali jen u tématu šikany: z vlaku není úniku. /// Zvolená forma dokonale koresponduje s obsahem - převaha klaustrofobii imitujících detailů, monochromatycký obraz, čas zpomalujících prolínaček mezi záběry, to vše plodí obraz horečnatého a nesnesitelného bezčasí a strnulosti povrchu věcí, pod jejichž slupkou se již rodí katarze nové doby. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

"Karaul" je mnohovýznamové ruské slovo, jehož všechny varianty překladu se Rogožkinova filmu týkají. Pokud postavíme vedle sebe "Karaul" a "Svéráz..:", zjistíme, že i ony mají mnoho společného a Rogožkinovy filmy vůbec tvoří pospolitý uzavřený svět... Zde (i onde, u nás) je "tmelem armády šikana" (parafráze). Šikana (vojáci, vězni) je statická, přestože se jeví v neustálém pohybu, zatímco zimní krajina kolem (vlaku) - v monotónních a mystických vizích - ubíhá. (Zdeněk Rytíř napsal kdysi pro Olympic pěkný verš:  Zdá se nám, že vlak stojí / Krajina ubíhá / My vídáme svět dvojí / Pravý se nehýbá...) Sám jsem byl na vojně jen rok, v 26 letech, u motostřelecké divize, skončil jsem jako frajtr.. Šikana mě přímo nezasáhla, ale vím přesně, o čem režisér mluví, i to, že pro její vyjádření zvolil kreativní a zároveň adekvátní prostředky. ()

Reklama

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Zoufale monotónní film plný anonymních postav se odehrává v jakémsi klaustrofobickém bezčasí a výsledkem je pro mě dohromady jedno nekonečné filmové vzduchoprázdno. Vizuálně nadprůměrné, vysoce stylizované a na socialistický film i tematicky odvážnější, ale pořád filmové vzduchoprázdno. V zásadě mi nevadí, že film z doby perestrojky má černobílý obraz, ani to, že se téměř celý odehrává v jedném vagonu. Ale jestli mám víc než hodinu a půl koukat na hrstku postav na jedném místě, z nichž nám žádná není nijak představena, nic se o nich pořádně nedozvíme (kromě toho, že jde o vojáky sovětské armády a vedle nich vrchní strážniky) a film se z velké části zmůže jen na dokola opakující se výjevy buzerace podřízených vojáků ze strany těch nadřízeních, tak mě to vážně ničím nedokázalo zasáhnout a přes zdařilou atmosféry to na mě brzy začlo působit zdlouhavě a únavně, než jakkoliv tísnivě. Občas mezi tím to ještě přináší různé chvilky z cesty vojáků ve vlaku (občas i polotrapné, viz. falešný zpěv písničky The Beatles s děsivou výslovností angličtiny a ruským přízvukem k tomu...), občas naopak přihodí do cesty působivější moment či podnět k zamýšlení, třeba názor jednoho majora o tom, jak buzerace drží vojenskou službu pohromadě. Ale jako celek je pro mě Karaul až příliš undergroundovým snímkem, který mě osobně včetně kafkovského závěru zcela minul a zůstal pro mě bez emocí i bez přínosu. [40%] ()

Galerie (11)

Reklama

Reklama