Nadja v Paříži

Tuhle příjemnou procházku s milou dívkou – Jihoslovankou původem, Američankou adopcí (nebo spíš vůlí?) – jsem podnikl v čase, ne nepodobném tomu, kdy jsem asi před pěti lety v těžkém boji se svou pomíjivou skořápkou procházel po světě s hlubokou soustrastí k tomu, že se tahle chvíle – letmý pohled pod nohy, stisk zábradlí, doběhnutí tramvaje – nikdy nevrátí. Stejně jsem se tedy dnes, kdy se ocitáme přes velkolepé divadelní aranžmá, která nám přinášejí útěchu v našich banálních ochotnických gestech, na začátku čehosi nového, nějaké nové formy války, již lze protektorátně (a sebezáchovně) prožívat právě jen divadelně, prošel Paříží jako světem, kam jsem mohl zavítat ještě před měsícem či dvěma a nalezl bych ho právě takovým, jak jej viděla ta bdělá Nadja, nebo jen málo odlišným. Dnes večer jsem si ale připadal jako Jean-Paul Sartre, když procházel meziválečnou – jen zdánlivě mírově naladěnou, ve skutečnosti ale „v příměří“ se chvějící – Paříží a cítil, jak se hroutí. Po pár letech jsem sáhl po jeho denících z „podivné války“, v jíž podobné jsme i my, a přes ten odstup – a přes to, že jsem je byl četl v úplně jiném – vypůjčeném – exempláři – jsem ty věty nalezl během dvou minut… A tady je máte: „Jaký charakter měl svět v letech 1918-1939? Sám se nabízel jako zničitelný. Zničitelný revolucí, válkou (proti tomu naopak šťastná stagnace roku 1900). Ale on se nejen nabízel jako zničitelný, on přímo požadoval zničitelnost. Ta byla jedním z důvodů jeho slávy a poezie. Věděl o sobě, že je přechodný, a těšil se z toho, snažil se k sobě zaujmout hledisko, jímž bude posuzován po svém konci. Nevěřil sám v sebe. Byl posedlý vzpomínkou na první světovou válku a obavou z roku 1939. Dovoloval si spoustu věcí, protože věděl, že zemře. A já tuto křehkost vášnivě prožíval. Věděl jsem, všichni jsme věděli, že půjde k čertu. Zdá se mi, že jen málo lidí mělo v minulosti rádo svou dobu, jako já svou. Naprosto jsem na ní lpěl. V roce 1921, kdy jsem se s Nizanem procházel po bulvárech, patřilo k dobrému tónu obdivovat naši dobu. Říkalo se: ,Neonové reklamy, sunlights, vozy se sníženou karoserií.‘ Byla to magická slova. Psalo se přerušovaně a rychle. A já dnes vidím, co to mělo znamenat: byla to hloupá snaha po modernismu (tehdy se říkalo: století rychlosti – toužili jsme po jazyku bez syntaxe, který by vyhovoval stodvacetikilometrové rychlosti našich rychlíků). Byli jsme tehdy naivní a důvěřiví: rozhodli jsme se, že budeme mermomocí milovat tato světla a rychlosti. Objevili jsme džez, ale jako chudáci, neuměli jsme tančit. Slýchali jsme, že se za zvuku bendža dají prožít kouzelná dobrodružství lásky, ta ale nebyla pro nás, byli jsme příliš mladí, chudí a oškliví. Džez pro nás představoval krutou a sexuální krásu zakázané věci. [...] Celý ten poválečný život byl pro nás nedosažitelnou férií, snem. A přitom i tomu nejmenšímu koutku Paříže dodával kouzlo právě on. Celý můj život byl prosycen poválečným s. obdobím, které jsem zahlédl klíčovou dírkou. Tato kouzelná doba je ovšem mrtvá. Veškerá její výzbroj: černoši, mrakodrapy, obrazy-záblesky, orgie, volná a tragická láska, bendžo atd., se stala šablonou. Já jsem tím ovšem poznamenán. Co jsem až do roku 1939 na celé Paříži, na Ménilmontantu, na Montmartru, na Montparnassu vášnivě miloval, to byla tato doba, která již minula. Jejím prostřednictvím jsem pohlížel na svůj život, byl to ztracený čas, ne mnou, ale druhými, k nimž jsem se pokoušel přiblížit.“ (04.04.2020) (méně) (více)