Příchozí

Jak by to asi vypadalo, kdyby Terrence Malick natočil remake Kontaktu? Možná jako Příchozí, kdo ví... Denis Villeneuve tak nějak odhodil svůj dosavadní tvůrčí styl a jakýmsi back side stepem se dostal k přemýšlivé filosofické sci-fi, v níž rezonuje současný status qou světa, světa plného iracionálního strachu, obav z čehokoliv nového, cizího, neznámého, světa na hraně civilizačního zlomu...jako by se zhmotňovala znovu éra kubánské krize (či třeba doby před první světovou válkou) a svět zase jako Kubrickovský Dr. Divnoláska sedí obkročmo na atomové bombě, přeneseně na sudu s prachem...stačí jen zbloudilá jiskra... Villeneuve je geniální filmař, jako v Zmizení buduje svůj film spíše než na vizuálním na intuitivním, bravurně zvládá vizuál a emoce přesouvá do práce s ruchy a ambientní hudbou (oboje strhující). Stejně jako v Požárech do středu svého světa staví silnou ženu (což dělá i Robert Zemeckis ve výše zmíněném Kontaktu), která prožila/je cosi silně tragického, co ji poznamená na celý život. Tvůrci staví do centra pozornosti lingvistiku, jazyk jako největší hodnotu, POZOR SPOILERY jako dar. Naučit se cizí jazyk znamená naučit se jinak, nově chápat, vnímat, přemýšlet. Navíc, když by vás někdo byl schopen naučit používat jazyk bez arbitrárnosti znaků. Používat slova výhradně za existence příčinných vztahů mezi jazykovým znakem a označovaným jevem...taková slova mimochodem zná i současná čeština, nazývají se onomatopoeia, čili citoslovce (haf není jen náhodné slovo, je to převedení zvuku do řeči). K tomu tvůrci přidávají teorie moderní kvantové fyziky, že Vesmír nemá pouze tři, popřípadě čtyři rozměry, ale mnohem více, přičemž čas je jedním z rozměrů a subjekt je schopen ho vnímat v celistvosti, ne pouze lineárně, jak je vlastní člověku, odráží kvantovou fyziku a její vliv na popkulturu. Naprosto skvělé bylo, jak podvědomí hlavní hrdinky pomalu a nejistě naznačovalo to celistvé vnímání času...tu podobu modelíny a mimozemšťana, tu dětskou kresbu její dcery a skutečného kanárka, který signalizuje, jestli je ovzduší dýchatelné...ty záblesky paměti, prostřihy do minulého, co ovšem je ve skutečnosti teprve budoucí. A tíha oběti, kterou musela hrdinka coby budoucnost své dcery znající matka, podstoupit...ona melodramatická linka mne hodně bavila (a to žánr melodramatu obecně v oblibě nemám). Celým příběhem rezonuje reflexe střetu dvou nestejně vyvinutých civilizací, při kterém hrozí, že vyspělejší civilizace potlačí (a možná i zdecimuje) tu druhou, jak se to stalo v dějinách lidstva už tolikrát (Angličané Maory i Aborigince, evropská kultura indiány atd.). Kudy tedy vede cesta ke hvězdám? Spojit lidstvo, překročit propasti, které nás rozdělují, udělat další evoluční krok - na Kardašovově škále postoupit k Civilizaci typu I - totiž k tzv. planetární civilizaci. Denis Villeneuve letí ve ,,Star Treku"...snad do něj jednou nastoupí všichni...každopádně jeho připravovaný Blade Runner bude zcela jistě velká filmová událost! (24.11.2016)

Kdybych dokázal přemýšlet jako heptapodi (a pokud události nejsou předem dané), přečetl bych si Chiangovu povídku až po zhlédnutí filmu. S její znalostí totiž film nedokáže překvapit tím, k čemu od začátku směřuje a nač k vlastní škodě tolik spoléhá. ___ Zatímco Chiang jde rovnou k věci, Villeneuve věnuje z pochopitelných důvodů mnohem více prostoru expozici. Prvnímu setkání proto předchází až komicky dlouhý „build-up“, během něhož hrdinové letí helikoptérou do Montany, oblékají se do ochranných kombinéz, jedou k obřímu vesmírnému objektu, vylézají na zvedací plošinu, vezou se na zvedací plošině (protože bychom byli ochuzeni o jednu dramatickou jízdu, kdyby plošina stála rovnou pod otvorem), kráčejí do útrob lodi. Jedinou funkcí tohoto procedurálního porna je připravit nás na zásadní a epické odhalení, které se ovšem nekoná, protože se nakonec dozvíme akorát to, jak mimozemšťané vypadají. Jednotlivé kroky vedoucí ke komunikačnímu aktu už později nehrají významnější roli. Podobným nenaplněným příslibem jako popsaná scéna pro mne byl celý film. ___ Dlouhý a pomalý úvod není uspokojivý ani v představení protagonistky, jejíž jednání po zbytek filmu by zřejmě měla vysvětlit skutečnost, že žije osaměle a chudý osobní život si kompenzuje prací (jako jediná přichází do školy i tehdy, když zbytek světa prožívá mimozemskou návštěvu). Podobně účelově a neorganicky působí mnohé návodné dialogy, flashbacky s dítětem nebo scéna, ve které Louise překládá v čínštině vedený rozhovor, abychom věděli, že hovoří také mandarínsky. Chladně inženýrský přístup k postavám, které zůstávají až do konce filmu podobnými záhadami jako mimozemské logogramy, by tolik nevadil, kdyby nebyl v rozporu s melodramatickou rovinou vyprávění, která stojí právě na vztazích a motivacích hrdinů a která se v závěru stává dominantní (za docela zásadní považuji nahrazení nehody, které by možná šlo zabránit, nevyléčitelnou nemocí, kterou lze v souladu s melodramatickými konvencemi jedině akceptovat jako nevyhnutelnost). ___ V povídce je po částech rozkrývaná teorie průběžně aplikována na univerzálně srozumitelný příběh, jehož hlavním smyslem je učinit srozumitelným to, jak heptapodi myslí. Cílem tedy není dojmout čtenáře, nýbrž mu pomoct pochopit, jak „to“ celé funguje. Příchozí se naopak snaží nabídnout spíše emocionální než intelektuální satisfakci, ale moc se jim to nedaří. Pořád jde o zručně natočené sci-fi o důležitosti (ne)porozumění, byť svými vysvětlujícími dialogy, ukrutně vážným tónem a chladným vizuálním stylem až příliš připomínající Interstellar, ale na rozdíl od povídky mne neohromilo. Mimo jiné i vinou toho, jak urputně se o ohromení diváka snaží. Apendix: Jestli je filmem předložené řešení, jak znovu sjednotit rozdělený svět, jediným možným, jsme dost v háji. 70% Zajímavé komentáře: Baxt, Triple H, Tatizz (19.11.2016)

Jeden z těch vzácně jemných a zahloubaných (velko)filmů, které ke svému cíli spějí pomalu a obezřetně (doslova, jako by našlapovaly po špičkách), a v nichž ticho a ševelení větru v trávě znamenají přinejmenším tolik (ne-li více), co tradiční propriety vědeckofantastického žánru a nadlidsky velká dramatická gesta... (11.11.2016)

Denis Villeneuve již od Incendies ukazuje, jak bravurně umí zakomponovat inteligentní a trošku náročnější drama do mainstreamu, a tím strhnout hlavní proud diváků nejen směrem k úžasu, ale i k přemýšlení. Tedy paralela s Ch. Nolanem je zde jasná, vždyť i Arrival má rozuzlení, které nemůže popřít svou inspiraci v posledních Nolanových kouscích. Velmi oceňuji, jak Příchozí těží z hutné atmosféry a zůstávají komorní, rýsuje se tak v nich velice osobní příběh hlavní hrdinky. Příchozí, ač tématem o vetřelcích, jsou vlastně filmem o člověku a lidech. Jen tedy na můj vkus byla hranice patosu lehce překročena a vzhledem k tomu musím dodat, že být více takových filmů (kvalitních sci-fi), tak bych to plné hodnocení Příchozím nedal. 9/10 (20.11.2016)

Nemám nic proti tomu, když je vtahující film tak trochu hloupý. Jenže Příchozí mě prostě nevtáhli, takže jsem se přes jejich nepříliš dobrý scénář nepřenesl. Znatelně chybí už jen Deakinsova kamera ze Sicaria, ten šedivý jednolitý obraz mě nudil a strhával pozornost k tomu, co se děje. Což tomu rozhodně neprospělo, protože ten film není dělaný, aby se o něm přemýšlelo, ale aby se prociťoval. Mrzí mě to, bylo by praktické naladit se na Villeneuveovu vlnu, ale co nadělám? Tak jsem jen přemýšlel o tom, jak tu nic nedává smysl, jak jsou postavy nevýrazné a nezajímavé a jak vše jede jen na efekt... a tím myslím opravdu vše od struktury filmu po logiku děje. (Vědec odmítne vědci před prvním setkáním s mimozemšťanem popsat, jak vypadá, "aby byl překvapený". WTF? Ale to je jen jeden příklad toho, jak film zahazuje elementární logiku a věrohodnost, aby mohl nabídnout wow scénu, u níž asi nemá vadit, že především není možné, aby se v prostředí vědců, politiků a vojáků odehrála. To by nevadilo jindy, ale rozhodně to vadí u filmu, který se tváří tak vědecky. Ale co se divit od příběhu, v němž se vědci s cizí formou života pokoušejí komunikovat tak, že ji učí anglicky?) Taky nechápu řeči o odvážné antihollywoodské pomalosti, mně přišel Arrival extrémně uspěchaný emocionálně i dějově. Jakákoliv srovnávání třeba s Odyseou (na které jsem byl v kině shodou okolností před týdnem a opět jsem jí propadl) právě proto odmítám. Tohle není meditativní filosofická sci-fi, ale honička založená na nesmyslné premise, plná nepřesvědčivých ultimát, brutálně tlačených emocí a především nesnesitelného sebedojímání, která veškerý svůj potenciál obětuje tomu, aby "nějak vypadala". (13.11.2016)