Můj pes Buddy

Mezinárodní den zlatých retrívrů je věnován jednomu z nejoblíbenějších psích plemen, k jejich oblíbenosti poté pravděpodobně velmi přispěl snímek Air Bud. Film z roku 1997, ve kterém si titulní Air Bud vlastně zahrál sám sebe, jednalo se o jeho průnik na stříbrné plátno, který ovšem rychle uhasnul v moment, kdy o rok později Air Bud podlehl rakovině. První a poslední film Air Buddyho nebyl prvním filmem se zvířetem v hlavní roli (vznikl dávno po Zachraňte Willyho, Beethoveenovi nebo Dobrodružství malé pandy), šlo ovšem o film, který se v jistých kruzích zvládl stát menší klasikou, byl startem zvířecích filmů vznikajících u Keystone Pictures a především šlo o start franšízy, která dnes čítá celkem 13 filmů. Bohužel. Air Bud byl již před svým filmovým debutem známou tváří skrze různé výskyty v reality show, kde předvedl své sportovní dovednosti. Plány na film rychle vzali za své, kdy zadání bylo dle očekávání „“zlatý retrívr hraje basketbal.“ Pro režiséra Charlese Martina Smitha šlo o první zvířecí film, na který navázala dvojice filmů Můj kamarád delfín nebo Psí domov. Dle očekávání poté vznikl dle očekávání do jisté míry směšný a triviální film, který je ovšem pořád v kontextu série Air Bud tím nejlepším. A servíruje vlastně sympatickou zápletku o chlapci, který je zasažen osobní tragédií a nízkou sebedůvěrou, oporou se mu poté stane talentovaný pes. Dle zadání vznikl neurážející rodinný film, který neměl ty největší ambice a měl sloužit především jako reklama na nejslavnějšího psa své doby. Vzhledem k tomu, jak moc se zájem o zlaté retrívry po uvedení film zvedl, dá se říci, že tvůrci svou misi splnili.  V roli krutého Norma Snivelyho, původního páníčka Air Buda, se představí nedoceněný Michael Jeter. Krutost tohoto klauna ke svému psovi sehrává svou roli. Nejen v rámci toho, že sám Air Bud zabrání šikaně, která mu evokuje násilí páchané na něm Snivelym, dochází i nějaké smysluplné katarze v rámci finále. Samotná postava soudce Cranfilda ztvárněná Ericem Christmasem působí ztrápeně u soudu, který působí jako fraška. Můj pes Buddy je v podstatě fraška. Ale to vždy nutně nemusí být sprosté slovo.  Pes je pořád z právního hlediska majetek, ne nadarmo se ovšem říká, že je pes nejlepším přítelem člověka. Air Bud je filmem, kde je titulní zvíře skutečný charakter. Anděl strážný, který přichází v ten pravý moment, aby popostrčil Joshe v podání Kevina Zegerse. Nejen díky roztomilému psovi a roztomilým pasážím jde o film, který emoce servíruje snadno. Jde o film, který je plný patosu, zároveň jde o film, který stojí na pochybných prknech. Vše to ovšem funguje v rámci škatulky rodinného filmu, kdy se krom šikovného Zegerse snaží i ostatní herci (nedoceněná Wendy Makkena, výtečný Bill Cobbs - neplést s Billem Cosbym!), především jde o film, který i přes hloupoučký scénář přeci jen drží při sobě. Žádná pravidla basketu přece nepíšou nic o tom, že pes nemůže hrát basketbal! Air Bud si měl všechny scény ve filmu natočit sám (ignorujme střídavou barvu srsti a rozdílné psí obličeje...), šlo o film, který poté vznikl, aby předvedl svůj obdivuhodný talent. Jak zvládne hudba Brahma Wengera být repetitivní a díky tomu unavovat, především druhý nástup Air Buda na basketbalovou plochu přináší svoje.  Vedle hloupějších a lacinějších pokračováních s hloupějšími zápletky potěší původní Air Bud nějakou slušnou řemeslnou stránkou (jen prostetická packa je bolest pro oči!), například momenty osudných posledních sekund dvou zápasů. Air Bud je přesně ten typ filmu, jehož zápletka se dá pochodu snadno předvídat, neznamená to ovšem, že by nezvládal splnit svou funkci pro svou cílovku, ale zároveň dokáže obstát i jako neurážející rodinný film. Rozhodně více nežli všechny pokračování, filmy se šimpanzem Jackem pocházejícími ze stejné dílny nebo nejrůznějších podprůměrných filmů se psy. Air Bud vznikl na velmi pochybných základech, v rámci možností ovšem dopadl prakticky nejlépe, jak mohl. Ne nadarmo se pořád jedna v jistých kruzích o rodinnou klasiku, které jde i odpustit, že byla základem nejednoho pokračování, spin-offové série Air Buddies a dalších podobných filmů. Na počátku všeho byl ovšem Air Bud. Pes nalezen na ulici v zbědovaném stavu, který se stal národní hvězdou a následně prolezl i do filmu. S jeho smrtí sice série nezemřela (i když měla), šlo přeci jen o alespoň fajn film, který na základě fenoménu sportovního psa vznikl. Nejedná se o nejkvalitnější rodinný film, je to pořád přeci jen do velké míry hloupoučký a nejspíš i cíleně primitivní film. A v tom po letech nejspíš tkví i největší kouzlo celého filmu. Je tak adekvátně hloupoučký, prostoduchý a přesto milý. A to někdy stačí. Sláva Air Buddymu, sláva zlatým retrívrům! (03.02.2024) (méně) (více)