Hrdina

Čína už dokázala, že hlavním prvkem jejich filmu je estetika. Estetika snad ve všem, v čem může být. Dokonce i ve smrti. Nádherná a hluboká hudba. Překrásné boje, kde spíš než o násilí jde o hru těla-jako balet nebo tanec. Hrdina se pyšní hlubokou myšlenkou, uměleckými scénami a strhujícími boji. Navíc závěrečná smrt hlavních aktérů může trhat srdce i bez zbytečných amerických udělátek (rozumějme nekonečný infantilní brek, řev...). A právě v té jednoduchosti je síla (03.10.2009)

Zvláštní film. Spíše vizuální orgie, než regulérní film, ale vyplatí se podívat. Ale pozor! Pokud jste se už při Tygru a drakovi chytali za hlavu, protože tam byly přehnané scény, tak tomuhle se raději vyhněte. Protože takové odrážení šípů, nebo boj na jezeře, to je vážně masakr! (24.04.2009)

Ach, ta Čína, to je tedy zvláštní země. Fyzikální zákony zde pro vyvolené nefungují příliš spolehlivě, zejména gravitační zrychlení občas nabývá snad až záporných hodnot a tvrdost vody se občas blíží k betonu, takže bojovníci si nevzrušeně poletují nad stromy, přecházejí vodní plochy suchou nohou a listí poletuje zásadně v rytmu svištících mečů. Mé egoistické já sice nikdy zcela nepochopilo nutnost obětování jednotlivce pro blaho celku, ale proti snímkům založeným na nadpozemské rychlosti kmitání meče obvykle nemám vážnějších výhrad. (27.11.2011)

Úchvatné obrazy, doprovázené magickou východní hudbou, nádhernými souboji, jenž choreograficky na výši překonávají i ty z Tygra a draka. Rozmanitost prostředí a barevné stylizace hercům dodávají až magický nádech, obzvláště v souboji v podzimním listím přeplněném lese, stejně tak boj na hladině jezera s překrásnou siluetou v pozadí. Hrdina je lepší než Tygr a drak. Jet Li poprvé předvádí, že mimo bojového umění mu není cizí ani to herecké. Zhang Ziyi je tou nejkrásnější součástí kteréhokoli filmu. Yimou Zhang nám po svém ukázal, jak to bylo se sjednocováním Číny a mně se jeho styl setsakra líbí. (14.10.2006)

Ambice, velikášství a megalomanie, nic z toho není Zhangovi cizí, ale přitom nějak zapomíná na své postavy. Neustálé zpochybňování jednotlivých příběhů neústí nic v jiného, než ve zkratkovitě vykreslené charaktery všech dotyčných, které pozbývají poslední šance na ztotožnění s divákem (čili se mnou). Film, jak nejlépe vypéct císaře, se u mě nakonec zvrhnul na film, jak nejlépe vypéct diváka. Asi jsem se měl posadit na zadek z efektních bitek a vymazlených záběrů, ale bylo to asi tak stejný zážitek, jako když se člověk bez řidičáku dívá hodinu a půl na to, jak neustále dokola jezdí tucet aut značky Ferrari. (25.01.2008)