Hrdina

Vynikající po vizuální stránce, krásná hudba. Mile mě překvapila i trochu složitější struktura příběhu, takže jsem měl o čem přemýšlet. Tygr a drak se mi ale líbil více - byl přeci jen poetičtější a emotivnější - v Hrdinovi nebyly postavy tak propracovány, aby mě jejich osud nějak zvlášť do/zajímal. Rozpačitý jsem z poselství filmu aneb účel světí prostředky. Já nevím. (03.07.2003)

"A warrior's ultimate act is to lay down his sword." Obdivovatelům pohyblivých obrázků, kteří považují film ve své primární čistotě za výsostně vizuální umění, předkládá "Hrdina" přímo rajskou pastvinu v barvami hýřících poetických výjevech. Ústřední myšlenka historického eposu - Celé podnebesí - v sobě sice ukrývá vzácně povznášející ideu se silným morálním přesahem, příběh samotný je zde ovšem složkou významově až druhořadou - vždyť je také v průběhu filmu opakovaně popřen a zpětně odlišně vyložen. Mohlo by se zdát, že forma bude neřízeně válcovat obsah, ale není tomu tak. Vizuální podoba snímku, jakkoliv omračující a dominantní, nepůsobí přeplácaně a účelově, ale svou prostotou a jednolitou barevnou střídmostí, která určuje charakter každé jednotlivé dějové části, překvapuje výslednou jednoduchostí a stylovou čistotou, v níž je ponechán i dostatečný prostor pro hrdinsky oduševnělé dialogy. "Hrdina" se musí chápat jako filmová báseň o pěti slokách, jež je vedle slov vyprávěna především oživlými malbami, zahalenými hudbou tradičního, mýticky starodávného hávu. Skutečným vojevůdcem a sjednotitelem filmu je režisér Z. Yimou. Není mu zatěžko v zájmu efektu "divákova padající čelist" poručit větru a dešti; on řídí každý záchvěv vlasu vlajícího ve větru či pohyb kostýmů při bojových (baletních) exhibicích; pod jeho upřeným dohledem se v dokonalé synchronizaci šikují statisícové armády, aby hned v následujícím okamžiku své vůdčí postavení na plátně nenásilně, zcela přirozeně, propůjčily jediné kapce vody dopadnuvší na studenou tvář milované ženy. Přese všechny klady by "Hrdina" nebyl úplným dílem, nebýt obydlen skvělými, výrazově silnými postavami. Především Bezejmenný s kamennou tváří Jet Liho, Zlomený meč s vědoucíma očima Tony Leung Chiu Waie a Sněhová vločka s mrazivě krásnými rysy Maggie Cheung, nejpůvabnější ženy, která kdy v přítmí kinosálu uchopila rukojeť meče... (12.08.2011)

Východní spektákl založený na opojení vizualitou a barvami, který má spíše estetickou než dějovou či filosoficko-náboženskou hloubku. Povrchní, ale krásný asijský kýč... No a v rovině legendy o vzniku a sjednocení Číny má rozměr především ideologický... Tohle je vlastně sofistikovaná postmoderní propaganda... Podobné filmy: Klan létajících dýk, Tygr a drak (20.11.2006)

Parádní biják - jen to podivné vyznění, které se sice do jisté míry dá interpretovat i jinak, ale přece jen to pořád jakýmsi totalitarismem zavání - a to přitom film ještě deset minut před koncem vypadá jako pokus o import křesťanských ideálů do starověké Číny. Jinak by mě docela zajímalo, jak film funguje na druhé podívání, kdy už víme, "jak to dopadne". (04.10.2009)

Ach, ta Čína, to je tedy zvláštní země. Fyzikální zákony zde pro vyvolené nefungují příliš spolehlivě, zejména gravitační zrychlení občas nabývá snad až záporných hodnot a tvrdost vody se občas blíží k betonu, takže bojovníci si nevzrušeně poletují nad stromy, přecházejí vodní plochy suchou nohou a listí poletuje zásadně v rytmu svištících mečů. Mé egoistické já sice nikdy zcela nepochopilo nutnost obětování jednotlivce pro blaho celku, ale proti snímkům založeným na nadpozemské rychlosti kmitání meče obvykle nemám vážnějších výhrad. (27.11.2011)