Idioti

(1001) Ok, Lars sám se možná zbláznil ze svých vnitřních běsů (panebože, ono už je mu šedesát dva let?!), což člověka částečně tlačí k tomu revidovat svoje názory na jeho tvorbu, ale Idioti mi pořád připadají dokonalí. S jednou výjimkou, neboť rámec, kdy jsou "aktéři" zpovídáni "před kamerou", by mi tam asi vůbec nechyběl. Nicméně: z dnešního pohledu bych dokonce řekla, že je to umělecky nejpřesvědčivější/nejvýmluvnější film devadesátých let. -"Responsibility does them good." ♥♥♥ (17.9.2018) (25.11.2008)

Na Idioty nahlížím ve dvou rovinách. Ona hra na objevení vnitřního idiota v každém z nás je krokem ze světa dospělých, kteří musí nést zodpovědnost a chovat se v souladu se svou sociální rolí, do světa o poznání bezstarostnějšího. Pobyt v něm je vnímáním společnosti vyhrazen dvěma skupinám: mentálně postiženým a dětem. Řada z „idiotů“ o období stráveném v jejich zvláštní komunitě, mimo svůj civilní život, prohlašuje, že je to jedno z nejšťastnějších období jejich života. Hrají si jako děti, dělají co je napadne a chovají se tak, jak by si to jako dospělí lidé dovolit nemohli – čehož dokladem je závěrečná část filmu. Nu a – což je hlavní – tuhle hru Trier využívá k provokování jednoho z velkých společenských tabu, přístupu k mentálně postiženým. Všichni vědí, že žijí kolem nás, mnoho lidí rádo občas dá 20 Kč na nějakou sbírku, aby se tito "měli líp" a dárci sami se zbavili svého dílu „společenské odpovědnosti“ za jejich osud, spravedlivě se rozohní, když ve zprávách uslyší, že někdo přepadl postiženého, etc. etc. Ale jak se zachovají při bezprostředním setkání s nimi? A jak při setkání s tímto filmem? Vždyť hlavní protagonisté otevřeně zneužívají tohoto (falešného) lidského soucitu a ještě se přitom královsky baví; může být vůbec amorálnější jednání? U scén, v nichž dochází k interakci mezi těmito dvěma skupinami, bych beze všeho věřil, že jsou točeny skrytou kamerou, tak přesvědčivé jsou. Manželský pár přijede na prohlídku domu, o jehož koupi má eminentní zájem, načež se dozvídá, že je hned v sousedství ústav pro psychicky handicapované. „Nemáte proti nim nic, že ne?“ Jak by mohli... Při následném osobním setkání se však ukazuje jejich bezradnost v jednání s nimi, skrývaný odpor, ale i neschopnost něco z toho přiznat, a tak párek prchá s tím, že musí nejprve vyřídit nějaké formality. Nebo podomní prodej vánočníh „ozdob“, a mnoho dalších geniálních podniků... Idioti jsou velmi potřebným, přitom však filmařsky originálním filmem, a jen smekám před Larsem von Trierem, že a JAK dokázal něco takového natočit. (26.04.2008)

Partia slušne zabezpečených dánskych yupíkov opustí na pár týždňov zabehané stereotypy svojich zamestaní, rodín a vzťahov. Nasťahujú sa do vily patriacej strýkovi jedného znich, kde cez deň prebývajú squatovým spôsobom (spánok pod dekou, či spacákom na holej zemi, beznábytkové zariadenie). Cieľom ich zgrupovania je hra na toálnych idiotov- predstierajú debilov, downov, imbecilov, pričom jednému z nich (vždy inému) pripadne úloha sprievodcu. Humorné polohy, sa striedajú s vážnejšími. Anarchistická zábavka dobre zabezpečených intelektuálov, odôvodňujúca sama seba hľadaním "idiota v sebe" odvaha plkajúcich rozumbradov končí na prahu ich rodiny, či práce. Jediný, kto je schopný správanie postihnutého preniesť domov, je niekto, kto sa do komunity nedostal na základe presvedčenia o potrebe prejavenia debilizmu v nás ale v dôsledku silnej psychickej traumy. Veľmi presvedčivé a silné dielo prestriedavané komentármi jednotlivých aktérov z časového odstupu. Film nenudí a zároveň vyvoláva rôzne otázky pri rozvíjaní tých základných - je normálnosť idiociou?, nie je prejavenie idiocie vyjavením slobody v jej nescenzurovanej a od konvencií nezviazanej podobe?,a hlavne: ako ďaleko sme schopní zájsť pri uplatňovaní vlastného názoru? (21.02.2005)

První z Trierových filmů, který mne opravdu dostal. Chápu, že pro některé jedince může být obsah filmu příliš za hranicí toho, o čem by se ještě mělo filmovat, ale obsah filmu zde není tématem. Tématem je útěk z obyčejného, šedivého a stereotypního světa většinové společnosti. Trier si vybral hru na retardované proto, že svět retardovaných je čistý, upřímný a bezelstný. Dokáží dát najevo skutečné emoce, a když někoho mají rádi, myslí to skutečně vážně. A to je jeden z hlavních důvoů, proč všichni v partičce idiotů zůstávají a hrají si na ně. Protože je nic nesvazuje, je jim spolu dobře a tenhle spolek je pro ně víc než rodina. Možná je to jen můj výklad, ale potvrzuje mi ho závěrečná scéna, kdy Katrin raději odchází od svého manžela a příbuzných do neznáma, ale s někým a za někým, kdo ji má rád. A musím říct, že je to opravdu silná scéna, stejně jako celý film. (13.02.2008)

Nejsem nějakej uctívač Dogma 95, ale nedá se prostě upřít to, že hlavní cíl, filmy Dogma 95 splňujou. Soustředění se na herecký výkony, postavy a příběh. Útěk od reality a nalezení vlastního idiota v sobě samém. Pro mě nehorázně depresivní film, ač sem chvílema některý postavy chápal, bylo mi pak z nich na nic, ale furt mě to nutilo nad nima přemejšlet a přímo je neodsuzovat. prostě výborná Trierova práce. Na něm miluju to, že se ničeho nebolí, ať už jde o scény, který s klidnym srdcem označim za porno, nebo o cestu do nitra postav. (06.12.2009)