Obsahy(1)
Návštěva u legendy francouzského divadla a filmu v jeho letním sídle ve Vallauris. Štáb ČT natáčel u Jeana Maraise na jeho letním bytě ve Vallauris nedaleko Cannes. Pozvání k natočení rozhovoru pro ČT získal Jiří Žák, překladatel jeho knihy Příběh mého života, která vyšla v Melantrichu.
Setkání, plánované tři roky původně do Čech, se uskutečnilo v květnu 1997. Exkluzivní pozvání do Vallauris získal náš štáb jako jediný do těchto míst.
V rámci pořadu se také podíváme do Maraisova malířského ateliéru a dostane se nám autorského komentáře k jeho obrazům.
(Česká televize)
Recenze (6)
Úžasný a český... 😇 ()
Obdivuju renesanční lidi jako třeba Michelangela Buonarottiho, Leonarda da Vinci, Hugha Laurieho nebo Hannibala Lectera. :) Rytíř, který bojuje s draky, polobůh s levandulově modrýma očima, zdroj inspirace a především všestranný umělec Jean Marais neztrácí nadhled a humor ani při rozhovoru s těžkopádným a reportérsky zcela neschopným tazatelem. Z jeho otázek a tupých reakcí je člověku trapně, ale Marais je přechází. Zatímco v mládí byl symbolem sošné, nedotknutelné krásy, tady je mnohem sympatičtější, protože představuje krásu stáří, které je bez ohledu na počet křížků plné života, zkušeností a vyrovnanosti. „Kdybych si měl zvolit nějaké heslo, znělo by: milovat.“ ()
Skvělý dokument o životě a tvorbě tohoto výjimečného a charismatického umělce. Vybraný reportér Jiří Žák se skvělým způsobem a s citem zhostil své role zvídavého a přitom uctivého a kultivovaného reportéra. Výsledek tomu odpovídá. Jean Marais otevřeně a velmi uvolněně hovoří o svém životě, o své lásce k divadlu i o své zálibě ve výtvarnictví – malířství, sochařství, keramice. Jako překladatel Maraisova životopisu uměl Jiří Žák najít zajímavá témata i prostředí, v němž umělec žil a tvořil a přiblížit ho jeho obdivovatelům, mezi které se počítám. ()
Jean Marais – hvězda evropského filmu, malíř, sochař – skromný,samotářský,všestranný umělec a hlavně podle všeho skvělý člověk – škoda, že tady jako jeden z mnohých už není. „ Pane Maraisi, máte krásný dům. Ne, ne, je to jen obyčejný dům, obývák a dva pokoje. Žiji tady kvůli svým přátelům, vše dělám vždy jen z přátelství, cítím se dobře a šťastný všude“ Začal malovat když mu bylo 10 let. Když poznal Cocteaua přestal, protože se styděl za své obrazy. Za čas se k malování opět vrátil. Vytvořil sochu Jeana Gabina pro jeho dům. Střídá sochy a obrazy, ve svých 60ti letech začal dělat keramiku, v 75ti sochařinu. Nabízenou smlouvu s Hollywoodem nikdy nepodepsal, protože chtěl být šťastný, a to mohl jen v divadle. Obrazy a vůbec všechna díla, kterých má plný dům i zahradu, jsou vyjímečná. „ Pracuju rukama, které vede spíš srdce, než hlava. Sochařství, malířství, divadlo – vše vychází ze srdce.“ A jeho vztah ke kolegům ? „ Vážil jsem si všechny, měl jsem rád Bourvila, jako herce i jako člověka. A co L. de Funés? Toho ne. Ano byl to talent, to ano, ale založený na zlém humoru, povahou nepříjemný, neměl jsem ho rád jako kolegu. Stal se hvězdou během natáčení Fantomase, načež stále zvyšoval svoji cenu až tak, že jsme museli natáčení ukončit, protože producent mu nemohl vyplácet tak vysoké honoráře, jaké požadoval.“ Tak tato informace je asi nejenom pro mě celkem šok, protože ho mám coby komika ráda. „Pane Maraisi, co je pro Vás krása? Umění. Malíři. Za umělce se ale nepovažuji, jsem jen staré čtyřiaosmdesátileté dítě, které se baví :)“ ()
Po všech stránkách nádherný člověk... ()
Jean Marais byl úžasný, svým založením šťastný, krásný a veselý člověk, kterého měl každý rád a film, který jsem už před lety viděla, jsem si nechtěla nechat zase ujít. Při sledování tohoto filmu jsem ovšem opětovně trpěla a hlavně jsem opětovně obdivovala Maraise, jak s nadhledem odpovídá na dementní otázky čtené z papíru. Nejen, že tvůrci Interview se nedokázali žádným způsobem nadchnout pro tuto práci, ale navíc se prokázali naprostou neschopností spontánně a pohotově reagovat na vývoj rozhovoru. Poslední asi tak minuta filmu mě doslova mučila svou trapností, kdy mu Žák pokládá otázky jak vystřižené z personálního dotazníku a završuje to otázkou "a kdo vy vlastně jste?". Naprostá demence moderátora je přesto odměněna originálně, Jean Marais si nenechá pokazit náladu a zůstává nad věcí. Chápu záměr autorů, ale snad nebylo tak těžké poslouchat, že na všechny tyto vykonstruované otázky už Marais přirozeně odpovídal v průběhu celého rozhovoru, a vymyslet na konec něco duchaplnějšího. Jedna ukázka za všechny: "Kterého malíře máte nejraději?" Marais: "Vermeera". "A co třeba Piccasso?". Marais: "Picassa si vážím, ale nejraději mám Vermeera a vy jste se ptal, kterého malíře mám nejraději." A nenásleduje jediná otázka k Vermeerovi, protože Žák měl prostě připraveno, že budou mluvit o Piccassovi. To to je na zabití. ()