The Look of Silence
The Look of Silence
Podoba ticha
Obsahy(1)
Vrazi a jejich oběti, milosrdná ztráta paměti a touha odpustit. Jako mnoho jiných někdejších evropských kolonií, byla i čtvrtá nejlidnatější země na světě – Indonésie – předmětem sporů, válek, politických a mocenských přetahovaných. Téměř čtvrtmiliardový národ byl ale patrně nejtěžší zkoušce vystaven v polovině šedesátých let, a vyvraždění milionu lidí neměla na svědomí žádná cizí vojska, ale domácí armáda za vydatné pomoci „uvědomělých" civilistů. Stačilo zvolit dostatečně silná propagandistická hesla a zrůdná mašinérie se rozjela naplno. Dodnes se děti na indonéských školách učí, že největším nepřítelem státu je komunista. Dodnes se učí, že komunisté byli krutými vrahy. Dokumentarista Joshua Oppenheimer se do Indonésie vrací pravidelně. Jeho dokument Způsob zabíjení způsobil ve světě šok otevřeností, s jakou příslušníci někdejších vraždících komand popisovali své konání v době po převratu. Ve druhém filmu dává Oppenheimer prostor rodině jedné z obětí a absolvuje s očním optikem Adim strastiplnou cestu za odpuštěním. Adi se nechce spokojit s tím, že kdosi kdesi pokoutně prohlásí, že se „stala chyba". Ví, že spravedlnosti se on ani jeho staří, chudí a nemocní rodiče nedočkají. Nejde mu ani o konfrontaci s vrahy, kteří žijí v mnohem lepších podmínkách než Adiho rodina. Ti, kteří ve jménu režimu vraždili, sice netrpí hmotnou nouzí, ale čas je k nim stejně spravedlivý jako k ostatním. Adi, vědom si skutečnosti, že čas se krátí, ale i faktu, že mysl starých lidí na jedné i druhé straně je zahalena rouškou milosrdného zapomnění, podniká cestu nejen proto, aby se mu dostalo omluvy, ale především proto, že on sám chce odpustit viníkům smrti svého bratra. Vzniklo tak nesmírně působivé drama o potřebě duchovního očištění, která je naprosto nezávislá na politice, zemi, světadílu i době. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (32)
Všichni indonézští tvůrci a spolupracovníci jsou v závěrečných titulcích uvedeni jako Anonymous. Bojí se i dnes, diktatury a teroru, které v zemi před 40 lety brutálně zavraždily přes milión lidí. Tentokrát jde hlavně o zpovědi rodin obětí a také některých vrahů. Vrazi se hájí, že plnili rozkazy armády a vlády. Vláda nechtěla, aby genocida byla mezinárodně odsouzena, proto údajné komunisty masově vraždili civilisté, resp. polovojenské, více méně ilegální jednotky. Byla z toho jakoby občanská válka a svět mlčel a mlčí dodnes. Žádný haagský tribunál se nekoná. Na tomto dokumentu se mi nejvíce líbila věta jednoho z masových vrahů: To Američané nás naučili nenávidět komunisty, oni byli našimi vzory. Tento dokument je mnohem lepší než Způsob zabíjení stejného režiséra. Ale myslím si, že je nutno vidět oba. ()
70-75% ... Muž spovedá niektorých ľudí zodpovedných za vraždu jeho brata. Dosť depresívne, no miestami aj monotónne, avšak poskytuje dobrý náhľad na jednu zo stránok indonézskej histórie, a to boj s komunizmom. V roku 1965 bolo režimom zabitých milión komunistov, zväčša len "komunistov". Komunisti boli démonizovaní - súložia so ženami iných súdruhov, neveria v boha, atď ... Najviac ma dostala veta: Američania nás naučili nenávidieť komunistov. No, že by sa im páčila až takáto voľná interpretácia? No neviem. Mnohí z tých ľudí, ktorí bolo do toho zapojení sa stále nachádza pri moci. ()
3,5 Téma je to mimoriadne silná a tvorcom slúži ku cti, že sa odhodlali pustiť sa do tohto ťažkého a určite ušľachtilého boja osvety. Nielenže boli tie udalosti nesmierne tragické, ale navyše bolo priam desivé sledovať tých, ktorí sa tých masakrov zúčastnili a miesto nejakej ľútosti sa na tom ešte výborne zabávali. Lenže ja nehodnotím tému, ale kvalitu dokumentu a tam musím byť kritický. Dokument sa totiž snaží byť strašne šokujúci, silou mocou chce vyvolávať u divákov veľké emócie. Tie nekonečné sústrastné Adiho pohľady sú už ku koncu filmu poriadne otravné. A úplne nezmyselné sú dlhé zábery ma Adiho tvár ako sleduje video. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $101,001║Tržby Celosvetovo $268,280▐ Dokument Podoba ticha prináša ťažkú a rozsiahlu výpoveď ohľadne genocídy z Indonézie, páchanej v 60.rokoch. Výpovede vykonávateľov rozsudkov nad odsúdenými sprevádzajú tento dokument po celý čas, ich postoj sa ani po viacerých rokoch nezmenil a nevypadá to ani z jedným, že by ich to nejak trápilo, skôr to berú z takou ľahkosťou, pohodou, bez poľutovania nad tým ako likvidovali takzvaných komunistov z tejto krajiny. Na škodu je, že v dokumente neboli použité, aj nejaké dobové zábery aby to úmorné monotónne vyprávanie okorenili. /videl v kine: 40%/(filmový festival Cinematik Piešťany 2015) ()
Z vrahů je mi sice špatně, protože jsou to podlí pokrytecky vybíraví fanatici, na jedné straně se pohoršující nad jejich falešné tradice ohrožující modernitou a zároveň slintající po životě v blahobytu liberální civilizace, skýtajícím právě možnosti užívat si zapovězenými způsoby, přičemž nesnesou ani náznak výtky, jak rozporuplné je jejich líčení událostí a důvodů (přesto je jistým zadostiučiněním sledovat, jak se jedna rodina bez vytáček a pohrůžek upřímně omluví). Vysvětlující důraz na právo takto zacházet s oběťmi z důvodu jejich špatného hodnotového profilu (zavrženíhodnosti) prozrazuje, že chceme-li ponižovat a masakrovat, tyto „zlé“ lidi potřebujeme (vždy bychom si je museli vymyslet), takže jde o převrácený sled důvodů. Není příčinou sadistického běsnění povinnost k obci, ale naopak ono samo si vyžaduje záminky, protože pokrytec se snaží vyhovět i svým naučeným hodnotovým potřebám. Nejde ani o pouhou čistě zájmově motivovanou likvidaci politické konkurence a kořistění, k nimž dochází mezi zvířaty, protože tnutí údů (včetně těch napájejících samu budoucnost) je nad rámcem nutného a spíše evokuje atmosféru, kdy šílenec zuřivě protestuje proti „stvoření“ a organizaci života tím, že se jeho ústrojnosti a smysluplnosti takovým aktem vysmívá. Pití krve obětí je z hlediska jakékoli civilizované představivosti tak odporné, že ho lze vysvětlit jedině jako snahu již zcela dezintegrovaného subjektu, ztotožňujícího se s chaotičností situace, jíž propadl, vyhrotit její absurditu natolik, aby vraždění bylo snesitelnějším: maniak se tím zatracuje, aby si ve stadiu neodpustitelného překročení dokonce i těch nejméně vyumělkovaných, instinktivně nejsamozřejmějších „norem“ vše ulehčil. Tyto myšlenkové pochody velmi výstižně a znale popisuje terorem a nenávistí se zabývající Glücksmann, s nímž ale v nejmenším nemohu souhlasit, co se týče politických východisek a závěrů, natož jeho spirituálně fantaskní mytologizující domněnky, že v pozadí nenávisti stojí psychologicky neredukovatelné mystérium démonické síly. ()
Galerie (12)
Photo © Koch Media
Související novinky
Kdo vyhrál první filmové ceny za rok 2015?
Oscarová sezóna pomalu začíná a jako tradičně se o první důležitá ocenění postarali pánové z National Board of Review. Tohle recenzentské sdružení potvrdilo, že nový Šílený Max nezasáhne jen do… (více)
Jeden svět přiváží oskarový film Citizenfour
Čekáte na příležitost vidět dokumentární film Citizenfour, který letos získal Oskara? Počátkem března budete mít jedinečnou příležitost díky festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden… (více)
Reklama