Reklama

Reklama

Jeden večer, jeden vlak

  • Belgie Un soir, un train (více)

Obsahy(1)

Profesor lingvistiky Mathias se snaží oživit skomírající vztah s dívkou Anne. Jednoho večera jede vlakem do města, kde má přednášet. K jeho překvapení přistoupí Anne k němu do kupé, ale nepromluví na něj. Mathias usne a zdá se mu o železničním neštěstí. Probudí se - vlak stojí uprostřed polí a Anne nikde. Mathias s dalšími dvěma muži vystoupí, aby zjistili, co se děje, a vlak jim ujede. Společně dorazí do blízké vesnice, kde panuje podivný klid a obyvatelé mluví neznámým jazykem. Takřka lynchovské drama plné symbolů a prolínání snu a skutečnosti. (LeoH)

(více)

Recenze (8)

Radko 

všechny recenze uživatele

Opojenie zasnenosťou v strácajúcom sa vzťahu, oživenom spomienkami na pekné momenty v minulosti. Muž zaspí vo vlaku, po prebudení zisťuje neprítomnosť partnerky. Vlak odrazu zastavuje v pustej krajine. Traja ľudia vystupujú, aby zistili príčinu, no ich zistením je len to, že vlak sa znovu rozbehne, aby ich opustil. Minulosť sa stretáva s prítomnosťou a budúcnosťou v podobe troch mužov ponechaných šírej krajine. Bývalý profesor, súčasný kantor a jeho študent. Neúprosná realita putovania zablatenými poliami sa strieda s mystikou kontaktu s obyvateľstvom najbližšieho sídla, ktorého reč je nezrozumiteľná, správanie odťažito mlčanlivé a predsa pohostinné. Podmanivá zvláštnosť atmosféry filmu od momentu nastúpenia do vlaku až po vyústenie príbehu kontrastuje s úvodom, odohrávajúcom sa v akademicko-divadelnom prostredí. Nebyť vykonštruovaného začiatku s množstvom zbytočne naťahovaných, všeobecne filozofujúcich a rôzne ohýbaných úvah o smrti, anjeloch a jazyku idem s hodnotením vyššie. 65% ()

Snorlax 

všechny recenze uživatele

Godardovsky niterne miserere, monolog plný dialogů a vse neodvratně směřující k jednomu z mnoha možných závěrů. Existencionální drama s obrovským filozofickým přesahem od začátku do konce vlastně řešící jednu jedinou otàzku, otàzku smrti. Děsivý závěr s uhrančivým poselstvím, že smrt můžeme milovat do chvíle, než přijde, nedá divákovi dlouho spát. ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Tenhle film je jako zákeřná filosofická otázka: Není dopřána ve své hloubce každému člověku, ale kdo se nad ní jen trochu pokoušel zamýšlet, bude nucen se k ní pravidelně vracet. Oslovila-li, více už nepustí... Nemohu říci, že bych všemu, co se na plátně odehrávalo, plně porozuměl, postupně jsem se více ztrácel, než chopil odhalení pravého významu výjevů. Vyprávění o profesorovi a rozpadlém vztahu se totiž prolíná napříč různými časovými rovinami včetně kombinace reality se snem a používá (jak už úvodní přednáška profesora v podání Yvese Montanda tematicky napovídá) "jazyk" plný symbolů. Popři tom i navzdory intimnímu tématu reflektuje v pozadí taky tehdejší politické konflikty v Belgii. Mohu ale říci, že mne film naprosto vtáhl do sebe svou tajemnou atmosférou, nechával ve svém dění bloudit jako v podivném snu (asi jako onu trojici profesora a jeho bývalého učitele + současného studenta po neplánovaném vystoupení z vlaku v neznámém světě). A v jistých okamžicích vyvolal velice silné emoce, ať už šlo o konfrontaci milostného páru v tramvaji s napjatými politickými protestmi roku 1968 na ulici, nebo záplektu s hledáním záhadně objevené a zmizelé spolucestující ve vlaku. A samozřejmě závěr s mrazivým rozuzlením mnohovrstevnatého děje. Ještě mi bude dlouho trvat, než mi dojdou některé důležité konotace snímku, ale určitě jsem ho neviděl naposledy a na další zážitek s Jedním večerem, jedním vlakem v správném rozpoložení se určitě budu těšit. 85% ()

honajz 

všechny recenze uživatele

Škoda, že film netrval jen hodinu a nezačal tím vlakem. Celá první půlhodina je zbytečný úvod do "problematiky". Respektive ne zbytečný, ale vlastně zbytečně ukecaný a spousta věcí šla říct jednodušeji, snadněji, a ne tak polopaticky. Áno, zapomínáme, zapomínáme na své předky, na to, kým jsme byli a někdy i kým jsme, zapomínáme, co chceme. Co skutečně chceme. Áno, úhel pohledu je o interpretaci faktů, ale co my víme o faktech a symbolech, když každý člověk je vnímá jinak a hovoří k němu jiným způsobem? A ano, všichni máme strach ze smrti a každý různě se s tímto strachem vyrovnává. Jenže tenhle půlhodinový úvod dokáže spolehlivě odradit i tím, že zabředává do jazykových a rasových bariér, škole je zde věnováno zbytečně mnoho času (obecně mi v této části přišlo, že autor honí zbytečně mnoho zajíců, místo aby se soustředil na hlavní téma - a ne, nesouzní to dohromady) a snad jen interpretace Smrti na divadle jakožto závoje mezi dvěma mými já má něco do sebe. A pak samozřejmě pohled Anne, která hledá Lásku, myšleno ne sex, ale pevnou oporu. Kterou zde ten chlap prostě není, a jak už to u balad (či spíše tragédií, pohybujeme se na půdě řeckého divadelního dramatu) tohoto typu bývá, chlap si věci uvědomí už pozdě. Což myslím není spoiler, neboť k tomu se směřuje ve filmu zcela jednoznačně už od začátku, od písničky o zimě a od záběrů z domova důchodců. Nu a naplněním lásky by měly být děti - ten jejich neustálý radostný smích při hře diváka doprovází celou dobu, zvláště, když Anna nasedne do vlaku, ale Mathias opět nic nepochopí, nebo i pochopí, ale bojí se. Bojí se jednat, bojí se přijít o své dosavadní pohodlíčko. A jsem u zcela skvělé střední až předzávěrečné části, která je o Cestě, o hledání a možném případném nalézání. A o moiře, skoro jistě jménem Atropos, čímž se nám kruh řecké mytologie uzavírá. Ten film je dvě třetiny neskutečně podmanivý, ale za tu více než nudně natahovanou třetinu včetně cesty MHD nemůžu dát víc. ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Akademicky artový film o akademikovi, film stejně uzavřený jako jeho hlavní hrdina. Snímek o sebestředném muži (jeho sebeuzavřenost se nám ukazuje již na úvodní přednášce, kde odmítá, aby předmět jeho zájmu vešel do interdisciplinárního kontaktu s jinými vědami) a o nikom jiném. Ostatní postavy totiž neexistují. Nebyť vykonštruovaného začiatku s množstvom zbytočne naťahovaných, všeobecne filozofujúcich a rôzne ohýbaných úvah o smrti, anjeloch a jazyku, tak divák toto nepochopí. Stačí se vrátit ke scéně divadelní zkoušky, kde je nám vše vysvětleno na postavě ze středvěké hry "Elckerlijc", kde je jasně řečeno, že "celá hra je monolog", že celý Elckerlijcův rozhovor se Smrtí je vlastně rozhovor sebe sama se sebou samým (pozor, jestli budete koukat na film s anglickými titulky, kde je nesmyslně přeloženo: "entre le soi et le moi" jako "between the self and the not-self", což je jednoduše dementně přeloženo). Celý film se tak, od rozhovorů s Anne, od putování oné trojice akademiků (kteří samozřejmě nejsou nic jiného než sám hlavní hrdina, včera, dnes a zítra, a ne žádné autonomní postavy) až po všechny ostatní scény (např. na hřbitově - je těžé nalézt svůj vlastní hrob...) odehrává v imanenci hlavní/ jediné postavy. Není pak těžké odhadnout, že Anne je ona Smrt (filmově je to krásně nenápadně demonstrováno tím, když Montand pronáší ona zásadní slova o rozštěpení Elckerlijca v sobě samém a o Smrti, Anouk Aimée pomalu vstoupí v pozadí do záběru), že hlavní hrdina musí skončit stejně jako Elckerlijc, tedy sám. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Je to tak: filmy, ve kterých hraje Yves Montand mě přitahují. Nevím, zda je to jeho tváří, postavou či záhadným úsměvem a la Gioconda, nejspíš ale tuším, že v těchto filmech najdu svoji dávku mystiky ("Mzda strachu" je mystická už dost). Navíc život by byl nejspíš fádní až ¨beckettovsky" absurdní, kdyby občas nedocházelo k zajímavým zřetězením událostí. Jendou z těchto (drobných, na rozdíl od velkých, jako je třeba svatba či smrt) je tato: Zrovna jsem odložil knihu "Podzim středověku" od Johana Huizingy a z netu si vytáhl další související dokumenty. Mezi nimi byla i moraltiní hra Spieghel der Salicheyt van Elckerlijc (Zrcadlo blaženosti pro každého), jejíž autorem je rovněž Nizozemec, tentokrát bezejmenný. Film André Delvauxa uveden nebyl, vklouzel sem však jako had. Samotný film nebyl jen o smrti, ale zároveň o lásce, jako jedné z jejích nejdůležitějších komponent. Transcendující extatický tanec Vala s Moirou to bylo pravé Ars moriendi, a třetí z mužské trojice "pan Ochranovec" si také přisadil exodem Jednoty bratrské, kterou se zabývám paralelně. Samozřejmě to vše je zarámováno do vlastního tušení prožitku setknání se Smrti, která se zatím ještě poflakuje někde za rohem. - K Dionysově recenzi: Divadelní hra "Elckerlijc" není monologem, spíše klasickou pozdně středověkou hrou. Pokud je takto nastudována, pak sotva dává smysl ( stejně jako obě dvě jazykové verze "entre le soi et le moi - mezi sebou  a mnou a "between the self and the not-self - mezi já a ne-já". Elckerlijc znamená sice Každý člověk, Kdokoli, Jedermann, avšak uvedené atributy jej povyšují k sociální třídě. Myšleni jsou tím především "noví zbohatlíci", kteří před životem (a tím i smrtí) ztratili jakýkoli respekt. Tak jako je tomu i dnes - jako by se "soumrak středověku" promítal do "soumraku novověku" či věku obecně. ()

LeoH 

všechny recenze uživatele

Viděno už poměrně dávno (10 let?) na školní projekci v dost mizerné kopii (z pásu se prý loupaly vrstvy či co, následkem čehož bylo na plátně všechno červené). Přesto (nebo možná i proto) ohromně silný zážitek, který popadl a nepustil takovým tím hypnotizujícím způsobem, kdy člověk sice chápe souvislosti jen napůl, ale o to silněji žije „uvnitř filmu“ a dostává emoce jakousi záhadnou cestou přímo do žíly – pro mě osobně nejvíc, co mi film může dát. Navrch ještě Anouk Aimée, jako vždy tajemná, provokativní a bezbranná zároveň. Doufám, že tenhle film ještě někdy uvidím, a současně se trochu bojím, aby se to kouzlo mezitím někam nevytratilo. Do té doby ***** a vřelé doporučení všem, kdo si potrpí na „divné“ filmy. ()

mac000 

všechny recenze uživatele

Komorní příběh, který uváděly filmové kluby v ČSR roku 1970. Zdaleka nedosahuje úrovně "Muže a ženy" ()

Reklama

Reklama