Le Château de ma mère
Mamičkin zámok
My Mother's Castle
Režie:
Yves RobertKamera:
Robert AlazrakiHudba:
Vladimir CosmaHrají:
Philippe Caubère, Nathalie Roussel, Didier Pain, Thérèse Liotard, Julien Ciamaca, Victorien Delmare, Joris Molinas, Julie Timmerman, Paul Crauchet (více)Obsahy(1)
Francouzský film Maminčin zámek je volným pokračováním filmu Tatínkova sláva, natočeném podle knihy význačného prozaika a dramatika Marcela Pagnola. Znovu se vracíme do voňavé, prosluněné Provence, kde v jejích kopcích prožívá své kouzelné dětství jedenáctiletý chlapec. Poznává svou první dětskou lásku, lidské přátelství i zlobu a především naždy se zamilovává do tohoto jedinečného kraje... Rodina bydlí v Marseille a své víkendy a prázdniny tráví v domku uprostřed kopců. Pravidelnou cestu do přírody si postupně zkracuje přes soukromé pozemky cestou podél veřejného kanálu. Bývalý tatínkův žák, nyní hlídač kanálu, jim půjčí klíč, kterým otevřou průchozí dveře a tak, nepozorováni, přebíhají v přítmí zámeckých zahrad se svými kufry a strachem z prozrazení. Jednou je však nachytá nevrlý, veledůležitý hlídač a Marcelův otec, poctivý učitel Josef, těžce snáší pocit provinění stejně jako maminka Augustina. Ale nádherné vzpomínky na dětství, ze kterých Pagnol čerpal celý svůj život, nemůže narušit ani tato událost, která ostatně dopadne tak, jak si to celá rodina zaslouží. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (64)
"Le chateau de ma mere" . Zni to tak krasne a poeticky jako film samotny. Pro me naprosto srdcova zalezitost, i kdyz tam nikdo nejezdi na lyzich. Jeden z mala filmu, u kterych si rikam, ze leto, teplo a slunicko muzou mit prece jen neco do sebe. Asi mi to necim propomina me detstvi u babicky, kde se taky behalo po kopcich a poradali se denni vypravy "na otakarky" a nocni "na lisaje". ()
Páni, on Yves Robert nezapomněl, co mu jako režisérovi kdysi v 60. letech šlo úplně nejlépe, tedy poetické komedie pro děti a mládež i celou rodinu (a občas i pro „kumpány“ se svérázným smyslem pro humor :)). U jeho další tvorby jsem měl sice pocit upadaní do průměru a rutiny, až si pan Robert později častěji dopřával tvůrčí pauzu, ale tady mám pocit, že se mu podařilo v první půlce 90-tek naplno chytit druhý dech a po čase se mi zase jednou úplně trefil do vkusu. Už déle jsem u žádného filmu neměl tak chuť psát o tom, jak by mě doslova chytl za srdce a zahřál na duši, už jen tou ukázkou vlídných rodinných vztahů a vzájemné pomoci a pokory,i během setkání s většinou cizích lidí ze zámků či okolí (až na jednu osudnou výjimku :o)). Předchozí Tatínkova sláva byla milým a hezkým zážitkem, ale pokračování v podobě Maminčina zámku mě pocitově nadchlo a zasáhlo mnohem víc. Vím, proč a čím mi byly postavy ze šťastné rodinky sympatické už v prvním dílu a po dvou večerech je mi skoro líto, že v dalším filmu se s nima již nemám možnost setkat znovu. Samotná atmosféra prosluněného venkova a zámeckého prostředí tu svou jedinečnou poezií doslova voní, Robert stejně jako ve Šťastném Alexandrovi dokáže snímat pohlednou přírodu v barvách tak, že líbivé záběry nespadnou do kýče a pečlivě si hlídá i vedení děje, které navzdory náznakům v příběhu první lásky naštěstí nepřeklopí do očekávané romantické limonády. Vedle Philippa Caubèra excelujícího v roli tatínka-učitele přibyl další mně zatím neznámý Philippe s výrazným podaným výkonem, Philippe Uchan coby stejně sympatický správce kanálů... a potěšilo mě i setkání s hereckým veteránem napříč žánry Jeanem Carmetem v asi nejzápornější postavě z celého dvoudílného příběhu. Nezapomenu na celou dějovou linku s podnikáním ilegálním zkratky a přítomným napětím, který se s gradujícím strachem maminky přenášel s každou další scénou i na mě. Je to paradoxní, ale Robertovi se v čistě poetickém(!) filmu podařilo, abych se o postavy skutečně bál. Oceňuji i konec, jaký bych možná na dětský film nečekal, ale svým realistickým odkazem vlastně jen potvrzuje, že celý film míří svým příběhem a poselstvím nejen na dětské, ale i dospělé publikum. A tenhle film je pro mě další důkaz, proč Yvese Roberta považuji v rámci žánru filmu pro děti a mládež za špičku svého oboru... kdesi těsně vedle Karla Kachyni, Věry Plívové-Šimkové a Abbase Kiarostamiho. [90%] ()
Na tomto filmu jsme byli povinně ještě když jsem byl na základce. Tehdy jsme ho asi nedokázali jako děti plně docenit, akorát nás tehdy nadmíru pobavilo jméno postavy Bouzigue (snad se každý dovtípí, jak se to asi vyslovuje). Teprve o mnoho let později jsem se na něj znovu podíval, abych uznal, že je to opravdový klenot. Kéž by takových filmů bylo víc. ()
O niečo dospelejší príbeh oproti Oteckovej sláve a o jednu hviezdu viac. Prvá obetavá láska a sklamanie, ale takto smutné udalosti som nečakal od detského filmu, a trochu tým prestáva byť detský. Záver našťastie smutný nie je, ale určité rozčarovanie z osudov malého veľkého hrdinu mi zostalo. –––– Když ti teď děvčata dávají spolkout kobylky, co od nich budeš muset spolknou později? –––– Takový už je lidský život. Pár radostí, které velmi brzy vystřídá neutuchající žal. Ale tohle dětem raději neříkejme. ()
"Holky jsou jen nepodaření kluci, holky jsou omylem přírody. O jeho mamince se krom jména dá říct jen to, že měla průjem." Tohle jsem si z filmu zapamatoval. Jinak poměrně veselý příběh, trošku mi to připomnělo Saturnina. Nepotřebuji to vidět znovu, ale neurazilo to. Chvílemi to bylo slabší, chvílemi zas emotivní... po celou dobu se to při nejmenším dalo sledovat. Průměr každým coulem. ()
Reklama