Obsahy(1)
Pavel Kohout je výrazná osobnost české kultury 20. století. Film proniká ke Kohoutově osobnosti a portrét staví z banálních okamžiků, na které Pavel Kohout nemá připravenu odpověď. Východiskem filmu je fakt, že při běžném rozhovoru s Kohoutem je možné se dovědět celou řadu příběhů a historek, které, jak zjistíme posléze, existují všechny v písemné podobě a byly už autorem kodifikovány. Záměrem tvůrců proto bylo pokusit se zachytit portrét Pavla Kohouta v nekodifikované podobě. (MFDF Ji.hlava)
(více)Recenze (6)
Snaha být originální za každou cenu je místy až trochu úsměvná. Tím spíš, že základní nápad - zpovídat protagonistu během jeho přesunů vlakem v rámci turné autorského čtení - je velmi neoriginální, protože totéž provedl Jan Gogola ml. ve svém o dva roky starším dokumentu Král nic nedělá (o básníkovi Petru Královi). Přesto bych film jako celek nezatracoval. Zásluhu na tom má hlavně Pavel Kohout, který se dokáže otevřeně bavit o své minulosti a přiznat si vlastní chyby - narozdíl od nedávného prezidenta, jak trefně připomíná. Každopádně na první pohled nejnápadnější je formální stránka filmu. Prý manifest Dogumentary... O nejrůznějších uměleckých manifestech a hlavně o jejich přínosu pro kulturu si můžeme myslet cokoli. Já osobně vidím spíš jejich záporné stránky, protože jejich umělečtí vyznavači se ve svatém nadšení pro „geniální“ zásady, které vymysleli, popř. kterým se upsali, často dostávají do omezujících pout rigidního dodržování pravidel, která se pro ně stávají často důležitějším cílem než svobodný a originální umělecký projev jako takový. Manifestům se ale většinou nedá upřít určitá konzistence deklarovaných zásad. Jak je na tom manifest Dogumentary? Vedle pravidla, které říká, že „obraz a zvuk je vždy synchronní“, se tu objevuje jiné, podle kterého „každý střih je oddělen černým polem“. Z hlediska působení na diváka jde o dva naprosto protichůdné požadavky: Zatímco první z nich ve své nestylizovanosti podporuje syrové, autentické, tzn. realistické podání, druhý je naopak totálně zcizujícím prvkem, který - těžko říct, za jakým účelem - diváka v průběhu celého filmu neustále ruší a tím mu připomíná, že na realistické vnímání může zapomenout. Totéž platí pro použití extrémně zkreslujícího objektivu, tzv. rybího oka. Nevím, možná jsem nepochopil, že tento autorsky schizofrenní přístup je záměrný, třeba má vyjadřovat současnou „schizofrenní“ dobu... ale upřímně řečeno, myslím si, že moje snaha ospravedlnit nelogičnost zásad manifestu Dogumentary je založená na pouhé spekulaci, které sám moc nevěřím. ()
Hotel Pavouk tedy jako email přesmyčka Pavel Kohout. Obyčejné denní okamžiky slavného spisovatele a obyčejné vyprávění. Chvílemi až nezáživné. ()
Kohout o čemkoliv mluví tak bez emocí a nevýrazně, že jsem to vzdal... ()
Filip Remunda upřednostňuje prezentaci vlastního ega před autentickou výpovědí. Ale i tak se divák něco málo dozví. 1) Dělat rozhovor v jedoucím vlaku v jídelním voze, kde ruší procházející lidi, se mi nezdá. 2) 86letý (!) Pavel Kohout projevuje pozoruhodnou čilost tělesnou i duševní stejně jako jeho žena, 73letá Jelena Mašínová. ()
Autorská masáž Vachkem podle pravidel Velkého dogmatu neboli Remundáž. Další z autorských výpovědí maršálů ducha o samotných autorech, zde sice s Kohoutem před kamerou, ale ten opravdu není podstatný a ve snaze nenakopat se s tvůrci navzájem drží sám už jen minimální úroveň komunikace, i když občas svodům média přece jen podlehne a mění se v toporně vstřícného tvora. Copak asi o svém díle řekneme my ostatní, tvůrčí impotencí mučeni už dnes, po 50 letech? ()
Reklama