Tiché dny v Clichy

Mistrně zachycená atmosféra meziválečné Paříže 30. let. Chabrolovi se podařilo vskutku obdivuhodným způsobem převést na filmové plátno román Henryho Millera. Začínající spisovatel ( američan ) přijíždí do Paříže " nasát atmosféru " a načerpat inspiraci pro svou knihu. Zde se seznamuje s francouzem Carlem a společně si užívají bezstarostného bohémského života plného sexu, děvek, chlastu a prokládají to " intelektuálními debatami o umění " až do okamžiku, který natrvalo změnil celé dějiny. Na dveře totiž začíná klepat sílící fašistické hnutí..... Problémem je ( tedy v mém případě ), že ač se Chabrolovi podařilo vskutku věrně zachytit tu atmosféru bezstarostnosti, tak paradoxně to je právě tato skutečnost, proč se chvílemi divák začíná i nudit. Snímku by slušela 90 - ti minutová stopáž, takto se neubráníte chvilkovým zívnutím...... Přesto tomuto snímku nemůžeme upřít nesporné kvality. 75% (04.11.2009)

Poutavý, retrospektivní příběh stárnoucího spisovatele z konce třicátých let, postavený na jeho stále barvitých vzpomínkách, kdy ve svých spisovatelských začátcích pobýval a hledal inspiraci pro své autorské psaní v Paříži, ve městě, které si v té době svojí bezbřeze dekadentní atmosférou podmanilo nejednoho cizince, okouzleného magickým koloritem přeplněným provokující smyslností, kde je vše pro uspokojení jakékoliv rozkoše bezmezně dostupné, právě na takových dráždivých obrazech je celé filmové vyprávění postaveno, snad aby divák alespoň očima mohl lačně hltat všechnu tu někdy až skandální nahotu, všechny ty sexuální eskapády a třeba i krátce zalitoval, že právě něco takového ho v jeho životě minulo, není to nijak významný film, ale přitažlivý určitě je a stojí jistě za shlédnutí, ale kolísavé hodnocení ukazuje, že přináší divákům rozporné zážitky. (26.07.2012)

Upraveno v září 2020. Film Tiché dny v Clichy je povedeným zhmotněním intimní podstaty novely osobitého amerického spisovatele Henry Millera. Pařížská dekadence třicátých let dvacátého století: nepřeberná líheň světových umělců i slávy kulturního dědictví, útočiště jizev vnitřních světů, posedlostí i zvráceností, úkryt úzkostí a životních zkušeností. V touze po životě vládne Éros, je sebeobranným pudem, revoltou proti puritánství i útěkem před pokrytectvím a skrytým násilím duše. Claude Chabrol tvaruje estetické výjevy i intimní pocity zloby, rozpolcenosti a uspokojení společně se zářivě tlukoucí bouří smyslného soustrojí pohybu masy do obrazců poezie. Rozkoš, úzkost, radikalizace společenského soužití. Dekadence je životodárným elixírem, bezpečnou skrýší před zuřivým nepřátelstvím okolního světa, ale i putováním vlastní rozpolceností vnitřního světa při jeho zkoumání a pátrání po smyslu života. Marcel Proust otevřeně zobrazoval vztahy, Henry Miller bez předsudků popisoval smyslnost prožitků, Claude Chabrol zachytil nálady i podstatu. Hlavním průvodcem té spisovatelovy katarze je Joey (zajímavý Andrew McCarthy), odraz Henryho Millera. Hledání života, uspokojování, poznávání i umělecké sebereflexe jako odbojný postoj ke konvenčně zavedenému životu. Průvodcovým průvodcem v nepřeberných možnostech pařížské rozkoše je Carl (pozoruhodný Nigel Havers), odraz rakousko-britského spisovatele Alfreda Perlèse a též zkušený fotograf pornografického podnikání. Život je tu koketní výzvou smyslnosti. Hlavní ženskou postavou je Colette Ducarouge (zajímavá Stéphanie Tchou-Cotta), osudové děvčátko nerozlučných přátel pařížských neřestí. Kontroverze sílí v dráždění pokrytectví. Výraznější postavou je zde Nys (zajímavá Barbara De Rossi), smyslná animírka a Joeyova múza osamělosti v niterné touze důstojného útěku před zuřivosti velkoměsta. A k výraznějším patří také Edith (pozoruhodná Anna Galiena), svérázná animírka v poetickém vytržení i v zuřivém bránění finančního vyrovnání. Z dalších rolí: animírka a Carlova věrná múza Yvonne (Eva Grimaldi), šarmantní velitelka sboru animírek Adrienne (Stéphane Audran), mecenáš, ale i oběť neřesti Ernest Regentag (Mario Adorf), jeho podobně poznamenaná manželka Ania Regentag (Isolde Barth), Colettin důvěřivý a morálně zásadový otec (Jacques Brunet), Colettina rozvernější matinka (Beatrice Kruger), či organizátor výbuchu barev a chutí dekadence pařížských noci Sebastian (Wolfgang Reichmann). Tiché dny v Clichy jsou stylovým filmovým vyjevením nálady knihy. Novela dostává jiný rozměr i jiné barvy, ale zachovává podstatu ducha i krajin vnitřních světů. Pozoruhodné filmové dílko. (25.12.2009)

Prišiel do Paríža, padol si do oka s jedným z jeho početných bohémov, potrtkali čo sa dalo, občas niečo napísal a potom po rokoch zomrel v náruči mladučkej dievčinky s vyholenou mušličkou. Fajn život, ale film? Millerov svet mi je vôbec vzdialený. A pár dní pred tým som naviac po rokoch videl a tentokrát už fakt naplno docenil Polanského Horký mesiac, takže čo sa to tu vlastne pokúšam riešiť, no nie? (04.12.2006)

Adorácia hriechu, chlípnosti, dekadencie a nemravnosti ako tých "najľudskejších" a "najhumánnejších" vlastností. Asi som neľudský antihumanista, ale fašistická hrozba prezentovaná pouličnými nepokojmi v závere filmu na mňa zapôsobila ako "závan čerstvého vetra do zatuchnutého bordelu smrdiaceho alkoholom, zvratkami, potom, parfémom a spermatom". Napriek tomu.......film má kúzlo, šarm a úprimne povedané, očaril ma (rovnako aj 15 ročná Collette:) Darmo, hriech bol vždy lákavý a zvodný:)) (02.12.2006)