Tak vzdálené

Emocionální nálož od abstinujícího Korineho v sukních. Silný, důvěrný a "tak blízký" pohled na bílou americkou tak trochu spodinu, tentokrát se zaměřením na teenagerky v z jistého úhlu nejodpudivější fázi puberty. Magický realismus ty vole. Žádné zbytečné vizuální manýry, kapka mysteriózna a navrch skvělý soundtrack /Sun O))) / a dámské předělávky 80´s hitů, jako holka zpívající Lika A Prayer, jíž se bušením na dveře snaží umlčet pravděpodobně ožralá matka, White Wedding od Haki k titulkům a samozřejmě vrchol filmu, doslova dechberoucí cover Judas Priest zpívaný dívčím školním sborem. Právem ceněný film, který byl až do Inherent Vice pro mě vrcholem KVIFF 2015. Málokdy to ještě řeším, ale ze zdejšího hodnocení jsem velmi rozčarován. (11.07.2015)

Holčičí emo-nuda poamericku. Film zprvu zaujme originální vizuální kompozicí, kamera se však úplně zkazí, když se nastálo přesuneme do třídy jakési americké střední školy. Jádrem pudla je neuvěřitelně nudný dialog o vztazích mezi sborem čítajícím zhruba dvacetkrát Avril Lavigne a dirigentkou, která podle výrazu v obličeji během filmu málem prodělala menopauzu. Pointa příběhu je přitom zcela všední a předvídatelná, a tak se film od ní musí snažit odvádět pozornost všemi dostupnými prostředky, zejména scénami, které jsou evidentně nadbytečné a slouží pouze jako časová výplň. 3/10 [KVIFF 2015] (11.07.2015)