Między nami dobrze jest
No Matter How Hard We Tried
Režie:
Grzegorz JarzynaKamera:
Radosław ŁadczukHrají:
Roma Gąsiorowska, Lech Łotocki, Rafał Maćkowiak, Maria Maj, Agnieszka Podsiadlik, Aleksandra Popławska, Danuta Szaflarska, Adam Woronowicz (více)Obsahy(1)
Matka, Dcera, Babička, Sousedka a mnoho dalších jinak bezejmenných postaviček se postupně setkává v místnosti, která zpočátku vypadá, jako by vypadla z dětských kreseb, a až postupně se sofistikovaně mění z postkomunisticky zařízeného bytu na televizní studio. Jejich zdánlivě absurdní vtipné monology, pronášené v exaltovaném jazyce neuvěřitelné kadence, se jen málokdy protnou v dialogu. Dohromady ale skládají obraz Polska coby společnosti, která se stále nemůže vzpamatovat ze ztráty nesvobody a je schizofrenně rozpolcená mezi pocity národní pýchy a studu. Letáky s nabídkami slev, televize, krása ve své nejkomerčnější podobě; všechny tyto atributy se stávají nedílnými rekvizitami filmové adaptace populární stejnojmenné hry polské dramatičky Doroty Masłowské, ve které se střetávají zbohatlíci se střední třídou žijící na pokraji chudoby i tři různé generace, z nichž si v sobě každá nese trauma, byť pokaždé způsobené jinou společenskou situací. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (8)
(50th KVIFF) Zpočátku jsem byl zděšen a uvažoval o odchodu ze sálu, protože na něco tak teatrálně otravného a esteticky odporného není mé tělo stavěno. Leč setrval jsem a postupně se dojem lepšil. Zhruba po půlhodině se totiž původní děj, do té doby silně připomínající nějaký nevkusný sitcom libovolné komerční televize z postkomunisitcké země východní Evropy devadesátých let, překlopil do něčeho jiného, sebeuvědomělejšího, meta, co začalo (možná docela trefně) komentovat současnou polskou společnost. Přesto mám z filmu na jazyku podivnou pachuť - celkově mi to prostě úplně nešmakovalo. 50 % ()
Pro mě nejlepší film na letošní LFŠ. Sednul mi grafický styl, jakým se podařilo převést tuhle postmoderní divadelní hru do filmové podoby, nadchly mě absurdně vtipné (a v důsledku vlastně pořádně smutné) promluvy postav, reprezentujících minulost a různé tváře současnosti nejen Polska, ale vlastně celého postkomunistického bloku. A závěr mě dojal až k husí kůži. ()
Film podle divadelní hry Doroty Maslowské…, přiznaná a vtipně digitálně rozvedená divadelní stylizace…, kadence dialogů natolik rychlá, že číst titulky je neobyčejně vyčerpávající zlo. Pro ty, co jako já, dávno propadli kouzlu jazyka a kousavé ironii textů Maslowské, film stěží může zklamat. Ovšem výrazně záviděníhodnou výhodu budou mít ti, kteří pro polštinu titulky nepotřebují. ()
Nejsem si jist, jestli jsou Poláci tak zdrcení z velkého posměchu k jejich národu, nebo takoví byli vždycky a vlastně si všechno zavinili sami. Pointu jsem nepochopil (pokud to teda mělo nějakou mít) a dokonce bych ani nebyl schopen sepsat, o čem film měl být. Z absurdních monologů si nepamatuji už nic. Vizuál se nepovedl, působil tak nějak trapně (jak to mají Poláci ve zvyku) a celkově se zdálo přenesení "děje", jakoby stvořeného pro divadelního prostředí, na plátno dost zbytečné. Nechápu jak je možné, že máme od našich severních sousedů tak odlišný smysl pro humor. ()
(3,5*) ()
Reklama