Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Filmu, který jako jeden z prvních odstartoval novou vlnu ve Francii, dominují dva ostře protikladné charaktery. Venkovan Charles je plachý introvertní typ a horlivý student, zatímco jeho pařížský bratranec Paul je rozený bonviván, který myslí jen na večírky a dráždivé milostné avantýry. Studiem se vůbec nezatěžuje, a přesto úspěšně složí zkoušku, zatímco dříč Charles propadne. Když v úvodní scéně přijížděl do Paříže, vnímal okouzlenýma očima barvitost města, stejně jako později bohémsky vedenou domácnost i život Paula a celé jeho společnosti. Atmosféra líčení se však postupně mění, přibývá úzkostných tónů, Charlesova vyhlídka na lásku, přátelství a právnický diplom se převrací v sérii zraňujících proher. Paulův byt, jenž se nejprve zdál nadějeplným útočištěm, se nakonec stane děsivou pastí, z níž není úniku. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (16)

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Bratranci jsou existenciální básní generačního rozkolu poválečné společnosti. Na jedné straně je svět té tradičně vnímané odpovědnosti jedince k rodinným i společenským závazkům a kultivovaná ušlechtilost udržuje kontrolu svých instinktů. Na straně druhé se odraz generační vzpoury a mravnostního rozkladu válečného utrpení promítá v rozpad morálních hodnot a s cynickým úsměvem lační po kratochvíli, velikost života vnímá a přijímá v uspokojení tělesného prožitku, a vysmívá se tak důvěřivosti vznešených ideálů. Claude Chabrol využil intimní zkušenost a narýsoval existenciální poezii rozpolceného lidského vnitřního světa, a nedává žádnou možnost vymanit se z předurčeného selhání. Hrdinou existenciální rozervanosti nitra je Charles (velmi zajímavý Gérard Blain), romantický idealista a vesnický mladík. Velkoměstský život ho nevybíravě znejistí přezíravým odmítnutím tradičních hodnot a konzumní spotřebou intimních potřeb, které ale vlastně jsou náhražkou cynicky odmítaných ideálů. Trpký pocit absolutního selhání nedokáže zabránit pádu, osud se vítězoslavně bije v hruď. Tím druhým aktérem existenciální poezie niterné rozervanosti je Paul Thomas (pozoruhodný Jean-Claude Brialy), Charlesův bratranec a lehkomyslný uchvatitel lačného ochutnávání rozkoší života. Pobavení je hlavní motivací, útěchou a generační vzpourou proti tradičním hodnotám a ustrašené malosti válečné doby. Cynismus je tím prostředkem k vymezení. Důležitou postavou filmu je Florence (velmi zajímavá Juliette Mayniel), atraktivní dívka z okruhu Paulovy cynické mládeže. Touha po změně a naplnění nitra versus cynické prostředí, které zraňuje a odráží. Z dalších rolí: Paulův kamarád a silný stoupenec bezodkladné poživačnosti lidského bytí Jean Dalbecque alias Clovis (Claude Cerval), Charlesova nejistá morální opora a osobitý knihkupec (Guy Decomble), bývalá Paulova milenka Geneviève (Geneviève Cluny), ta bezstarostně lehkomyslná Françoise (Stéphane Audran), společensky unavený italský hrabě Arcangelo Minerva (Corrado Guarducci), dobromyslná domovnice a uklízečka (Jeanne Pérez), bezstarostná Martine (Francoise Vatel), či melancholicky trudnomyslný mládenec Philippe (André Jocelyn). Bratranci jsou stylovou existenciální filmovou poezií rozervaného nitra. Cynismus je prostředkem generační revolty, odmítnutím jejich tradičních hodnot. Rozkol je zvýrazněn válečnou zkušeností a tělo je nadřazeno duši. Jedinečná , a společensky kritická, existenciální báseň! ()

Zagros 

všechny recenze uživatele

Můj první Claude Chabrol a popravdě říkám nic moc. Filmoví teoretici si ale můžou pošmáknout. Je to film přímo pro ně, kdy se můžou nechat unášet na francouzské nové vlně. Najdou si rozkol mezi zhýralostí a odpovědností, mezi venkovem a městem, mezi láskou a sexem, mezi povinností a užíváním si života… a pak o tom můžou sáhodlouze diskutovat. Sám jsem viděl bandu převážně protivných charakterů, kteří měli pseudointelektuální kecy, stále něco předstírali, nebyli upřímní a pořádali večírky, kterým se za nás říkalo chlastačky. Motiv, průběh a výsledek byl často stejný. :-) Ale abych jen nekafral. Nudné pasáže se střídaly s těmi zajímavějšími. Popíchnutí do Francouzů recitováním německé poezie při hudbě Wágnera byla jedna z nich. Také se občas objevila zajímavá myšlenka, kdy se objevil záchvat upřímnosti a postavy si dokázaly narovinu něco vyříkat. Závěr byl z filmařského hlediska taky fajn. Nad Chabrolem hůl rozhodně nezlomím, ale dnes to bylo jen za slabší tři hvězdy. ()

Reklama

classic 

všechny recenze uživatele

Ich otcovia boli bratia, a tak Paul Thomas s Charlesom sú teda bratanci. Zatiaľ čo ten prvý vedie bohémsky spôsob existencie v Paríži, tak ten druhý, zdá sa, že je úplne iný, t. j. učenlivý typ, ktorý to chce v živote kamsi dotiahnuť ? Z vidieku prichádza do francúzskej metropoly, kde to poriadne žije, k bratancovi, čo obľubuje poriadne výstredné dianie okolo seba, s množstvom večierkov buržoáznej spoločnosti, nočné hýrenie, aké nenachádza obdoby, ale i napriek tomu sa celkom dobre adaptuje do nového prostredia, kde si dokonca ešte nájde i priateľku Florence. A dá sa povedať, že ak nechce byť „čiernou ovcou” , prispôsobuje sa náročným požiadavkám Paula Thomasa, ktorý je maximálne nevyspytateľný, nikdy neviete, čo sa mu v hlave odohráva, čo ho zrovna napadne, čo urobí pred hosťami ? Blíži sa záverečná skúška z univerzity (pre oboch), a tak našťastie včas zatiahne ručnú brzdu, čiže sa Charles začne riadne „bifliť” , aby nedajbože nevyhorel v deň D, čo by jeho mamu asi totálne položilo na lopatky, ale vidno, že Paul to má akosi celé na háku, neučí sa, skôr ho zaujíma, že byť zaujímavým u kamarátov je oveľa zaujímavejšie, ako sa na prvý pohľad môže zdať... ? Obávaný dátum už visí nekompromisne na vlásku, pretože Paula to čaká ešte o deň skôr, čo je pre Charlesa dostatočná motivácia-jednoznačne uspieť ? _ Chabrol je podľa mňa asi najlepší zo „spratkov” , a la francúzska nová vlna, keď Jean-Claude Brialy s Gérardom Blainom si tentokrát dokonca vymenili party, pretože predtým (Krásny Serge) to bolo úplne naopak, Jean-Claude bol za dobrého, ale teraz je tak hrozne nesympatický, čo len podtrhuje, že je mimoriadny herec, a to isté platí aj o jeho kolegovi Géradovi Blainovi. S blížiacim sa koncom, t. j. so samotným finále ma režisér a scenárista v jednej osobe opäť priklincoval do sedačky ! ()

Vančura 

všechny recenze uživatele

Tento raný Chabrol mě bohužel neoslovil tolik jako režisérovy pozdější psychothrillery z 60. a 70. let, které mám velmi rád (btw. přišlo mi zajímavé, že se mi zde ani nelíbila Stéphane Audran zamlada a mnohem zajímavější mi přijde až v pozdějších letech). Postrádal jsem zde nějaké nosnější téma a takřka celou dobu jsem čekal, kdy konečně přijde nějaký zásadní zvrat, který by tu předchozí nudu věčného flákání, opíjení a kouření ospravedlnil - v podstatě jsem asi čekal, kdy tam dojde k nějakému zločinu, nebo nějakému úmrtí, poučen Chabrolovou pozdější tvorbou (překvapilo mě kupříkladu, že se zde nikdo nezabije za volantem, všemu tomu vypitému alkoholu před jízdou navzdory). V tomto ohledu mě děj filmu příliš neoslovil a přišel mi podobným způsobem "zaseklý" v době svého vzniku, jako třeba Chucijevovo drama Je mi 20 let z r. 1964, a pokud jde o závěrečné rozuzlení, cítil jsem z něj téměř rozčarování - takto to prostě skončit nemělo. Možná, že chtěl Chabrol ve své době provokovat, ale mně se takový konec prostě nelíbí - mně byl z obou bratranců sympatičtější Charles (vyloženě dojemná je jeho replika ke konci, kdy odhání dotěrnou Florence: "Musím se učit. Zítra mám zkoušku, a všechno si musím zopakovat! Už tě mám dost! Zmiz. Štveš mě. Nejsem Paul. Musím se učit. Nemám čas se opíjet. Slíbil jsem mámě, že projdu. Je to hloupé, ale záleží mi na ní. Moc by ji ranilo, kdybych zklamal. Ale to ty nepochopíš. Ty myslíš jenom na sex. A teď mi jdi z očí. Zdržuješ mě od učení."), a proto jsem těžce nesl, jak dopadl. Napadá mě, že na význam štěstí v našich životech upozorňuje třeba i Allenův snímek Match Point, ten mě ale na rozdíl od Bratranců nepopuzuje a považuji ho za myšlenkově inspirující. ()

Sandiego 

všechny recenze uživatele

Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí. Proto problémy a dilemata, které postavy těchto filmů řeší na mě nemají kýžený dopad, jsou to pro mě pseudoproblémy. U Bratranců jsem vnímal tento můj subjektivní přístup dosti palčivě, nenašel jsem ve filmu žádný hlubší smysl než jednoduché zacílení k dosažení paradoxní situace, která je vyřešena z hlediska postav dosti neuspokojivě. Základní ideu díla se mi pochytit nepodařilo a asi skutečně nebylo účelem na ni nezávazné dění vystavět. Spíše zajímavý náhled do rodící se "kultury", na svou dobu bezesporu svěží a vzrušující, pod tím vším však prázdnota (že by průnik existenciální nálady?). ()

Galerie (12)

Reklama

Reklama