One Day in Auschwitz
Obsahy(1)
Sedmdesát let po svém osvobození se Kitty Hartová-Moxonová vrací do Osvětimi na setkání s 16letými studenty. Pohovoří s nimi o houževnatosti, lidské síle a přátelství. (Discovery Channel)
Recenze (12)
Dokumentu bych vytkl snad jenom formu zpracování. Předávání svědectví pomocí starých fotek a vzpomínkového vyprávění přeci jen nebylo nijak závratně atraktivní. Navzdory faktu, že tedy rozhodně bylo o čem vyprávět. Osvětim je dnes turistickým rájem, který své návštěvníky nepřestává udivovat, kam až jsou lidé schopní ve své krutosti zajít. Neskutečně kvalitně organizovaný chaos. Divák se z dokumentu dozví spoustu zajímavostí. Například jaká výsada byla pro vězně být denně po lokty v hovnech. Navíc se mi podařilo zbavit se zkreslené představy z filmů. V areálu se pohybovalo klidně až 35 000 lidí jdoucích na smrt. To je mnohem víc, než se podařilo sehnat komparzistů do většiny filmů. Jsem si jistý, že si každý z dokumentu něco odnese. ()
Před 70 lety chtěli lidé utéct, dnes se do Osvětimi hrnou turisté vcelku v hojném počtu. Loni jsem byl mezi nimi a nutno říci, že návštěva takového místa má svůj význam. Každého, kdo zná historii Osvětimi a viděl archivní záběry čeká více, než jen emotivní zážitek. Začne přemýšlet sám o sobě, o životě a pochopitelně o zvrácenosti nacistické ideologie, ale již k věci. One Day in Auschwitz je ryze vzpomínkovou záležitostí. Příběh Kitty Maxonové vyvolá řadu pocitů, nicméně jsem v celém vyprávění něco postrádal a nebo jsem o táboře smrti viděl už příliš. Z mého pohledu jen průměrný příspěvek do tématu Osvětim. ()
Další silný dokument o německém traumatu skupinové historické viny. Dokument o prvním průmyslové zabíjení v dějinách. Byl jsem v Osvětimi před pár lety s výkladem šokován krutostí nacistů. Dokument má sílu v tom, že je zde více detailů. Paní začne vyprávět, jak po příjezdu vlakem do Osvětimi, v němž stáli vzduchotěsně namačkáni 48 hodin, řekla její matka "co je to za zápach, cítím pečené maso. Myslíš, že tady pečou kuřata teď v noci?". Řekla jsem "nevíme". V Osvětimi bylo téměř nemožné přežít a vypravěčka objasňuje různé strategie pro přežití. "Říkala jsem si, jak mohou tučňáci v Antarktidě přežít tu věčnou zimu. Tisknou se k sobě."..."do rána často ten vedle vás zemřel a vaše tělesné teplo šlo ven". Vypravěčku v dokumentu doplňují další, tentokrát mužští vypravěči, vysvětlující, že Němci považovali lidi za spotřební vedlejší produkt. Například lidé z plynových komor byli otevíráni, jestli v nich není něco cenného. Vlasy byly použity na tkaniny vedení rozbušek v ponorkách. Nyní jsou naši němečtí sousedé sami "vyhlazováni" kvůli nízké porodnosti, a aby se z jejich země nestal starobinec, dováží na práci "transporty" běženců pohodlnou Deutsche bahn. Tyto dokumenty jsou důležité, protože připomínají historii dalším generacím. ()
Jakýkoliv dokument o táboru smrti jen nepopsatelný. ()
Výchovný či vzdělávací dokument určený americkým středoškolákům, založený na konfrontaci očité svědkyně osvětimského pekla (a zaujaté vypravěčky) a dvou dospívajících dívek přímo v koncentračním táboře a doplněný vedle dokumentárních snímků také názornými, expresivními ilustracemi a dodatečně „objektivizujícím“ komentáři vědců. Věřím, že názornost sdělovaného na předpokládané publikum skutečně didakticky účinkují, jakkoliv mně osobně tato forma nevyhovovala (snad nejen kvůli věku a jiné kulturní zkušenosti, než mají příliš vzdálení). Celek mi přišel příliš inscenovaný, forma chladná, neosobní (paradoxně vůči sdělované zkušenosti). I tak mnou poznovu další z příběhů šoa otřásl a řada postřehů, s nimiž Kitty Hartová-Moxonová přichází, mi otevřela nové cesty, kterými se při jeho studiu a poznávání ubírat. I ty vedou k propastem a výšinám ducha, toho, co člověka určuje a vyděluje z přírody, co jej činí heroickým i zbabělým, krásným i hrůzným. Kdybych měl však někoho příliš čistého či nevědomého do těchto událostí zasvětit volil bych spíše nějakou literární reflexi než tento dokument. ()
Dokument je postavený na výpovedi jediného svedka udalosti v koncentračnom tábore Osvienčim po 70 rokoch. Po takej dobe je veľmi ťažké sa ľutovať alebo niekoho obviňovať, ale pre túto ženu bolo podstatné s týmto historickým dedičstvom celých 70 rokov žiť. Dnešná mladá generácia na týchto udalostiach už nenesie žiadnu zodpovednosť, za to čo sa stalo ale nesie zodpovednosť za to, aby sa niečo podobného už nikdy neopakovalo. Ďakujeme za tieto unikátne dokumenty, keď si uvedomíme, že toto sú poslední žijúci svedkovia týchto hrôz, genocídy a holokaustu. ()
Někteří lidé Osvětim a celkové vyhlazování lidí v koncentrácích berou jako část historie ( to už jsme viděli, žádné novinky,nuda), ale nechápou, že to má své následky dodnes. Říkáme si, stalo se Židi byli první , ale byli skutečně poslední? Takže kdo to bude dál ? Není v současné době Islámského šílení, tato otázka na místě ? ()
Po pozretí tohto mrazivého dokumentu mám ozaj smiešané pocity. Je až šokujúce čo si židia prežili a aj hlavná protagonistka ktorá sa vracia tam kde bola počas holocaustu. Fakt neprijemný pocit keď človek bol na mieste kde zomrelo viac ako milión ľudí. Silný zážitok a zaujimavý dokument. 4* ()
Není to jeden den v Osvětimy, ale soubor popisu věcí a událostí v táboře ( vzpoura Sonderkomanda očima náhodného přihlížejícího). Ale i tak to bylo velmi poučné o životě na tomto šíleném místě. Dokument, který si zapamatuji. ()
Naprosto šokující dokument o zpovědi jedné ženy, co přežila v táboře smrti - v Osvětimi. Dokument doporučuji hlavně politickým hlavám státům, aby viděli co to je, když umírají lidé vraždí lidi. ()
Priemerné spracovanie jedného z najväčších ľudských prešľapov a zverstiev v našej histórii. 55% ()
Zajímavý dokument pro někoho, kdo o Osvětimi moc neví. Bylo to tragické, ale osud paní Hartové-Moxonové je prakticky stejný jako osud všech ostatních vězňů v Osvětimi. Proto mi to nic nového nedalo. A neberte to, prosím, jako cynismus. Jenom už jsem o tom pár knížek přečetl a viděl pár dokumentů. ()