Láska z Khon Kaen

Neskutečně pomalý snímek se statickou kamerou, kdy jsem si zpětně zkoušel skákat mezi scénami a i přes desetivteřinové skoky se scéna v podstatě nepohnula. Zajímavý způsob natáčení, který mi ale překvapivě vůbec nevadil, a to možná i proto, že je zaznamenáno všechno, co vypadá obyčejně, ale nakonec vyznívá celkem neobyčejně. (09.01.2017)

Abych tenhle film mohl dešifrovat, asi bych musel být z Thajska. Opět, jako jsem už nedávno psal u jiného filmu, se mi potvrdilo, že když se točí tyhle globální koprodukce, je potřeba divákům říct - a uvedu to opět na českých příkladech - kdo je to hloupý Honza, co a proč pro nás znamená Blaník, kdo byl svatý Václav a proč vystavujeme jeho lebku, kdo je to mankote Jára Cimrman apod. Tady jsou ty odkazy na jejich hloupé Honzy a svaté Václavy nejspíš také, ale jako Evropan je prostě nemám šanci vidět. Chybí vstřícnost evropskému i americkému divákovi, aby měl z filmu víc, než jen pocit exotiky, podivných rituálů, mastiček a pokusů o surrealismus. Některé scény se mi líbí - třeba barvy pro klidné spaní, jimiž nakonec září celé městečko, nebo dvě bohyně, jiné jsou pro mne totální wtf - proč si stoupli a stáli v tom kině? Proč ona v závěru čumí do blba? Co ta slepice s kuřaty? Proč ta škatulata u laviček u jezera? Sraní. Olizování nohy. Apod. Některé postavy se objeví, vytratí, zazní spousta informací, z nichž mnohé jsou nepodstatné (proč FBI?), a ani ten život městečka tentokrát není podaný nijak zajímavě nebo dokonce alespoň realisticky dokumentárně a zajímavě jako v Tropické nemoci. A o snění a o snech to žel není vůbec. V obraze se objevuje sem tam pár nic neříkajících citátů, nahodile bez ladu a skladu, ale o nějaké duchovnosti či meditativnosti filmu se vážně mluvit nedá. Historie místa vs. dnešek se objeví až skoro v závěru a je to jak z jiného filmu. (22.10.2020)

Dlouhé záběry, které mají co říct, se musí sakramentsky umět. Ne, že budu čumět na chlapa 3 minuty, jak sere ve křoví. Nebo na řeku, kde se točí dřevěné mlýnky. To je mi tedy meditace! Kdyby byl film o půlku kratší, i tak by to nezachránilo nudu, která je všudypřítomná. Příběh samotný stojí na mystické rovině, kdy starší žena, která přijde do vojenské nemocnice a spřátelí se s mladou ženou, která dělá médium a dokáže se spícími vojáky hovořit, by mohl působit zajímavě, nebýt situací, které jsou nastrojené a vůbec ne přirozené. Nemá to žádnou sílu, která by dokázala přesvědčit, že se to opravdu děje. Mám rád snímky, které dokáží takovou atmosféru uchopit a zpracovat tak, že tomu divák podlehne a věří. V tomhle filmu se to nestalo a nějaké hlubší poznání nebylo vyplněno. Možná je to jen můj problém, ale já to zkrátka tak cítil. (17.07.2019)

Ťažko mi môže niekto zazlievať, že nepoznám Weerasethakulov rozprávací svet, ktorý vo filmoch vyobrazuje a že sa intenzívne nepokúšam dostať sa mu pod kožu a čítať v ňom symboliku. Láska z Khon Kaen je príbehom z tohto sveta, v ktorom vojaci trpia istou "snovou chorobou" a neničia prírodu, ani ľudský život, ale vlastné fyzické ja, ktoré ich pomaly, ale isto opúšťa. Itta je z tých, ktorá trávi čas pri jednom z nich a vlastné jazvy života freneticky lieči tým, že pomáha a dodáva nadbytočnú energiu a vzýva k spirituálnej energii, ktorú môže aj teda recipročne prijímať. Lenže dej ostáva nečitateľný a najširokospektrálnejší je vlastne v tom, že snový svet ovplyvňuje chápanie a súvislosti nefyzikálnych veličín a spôsobilosti výkladu našich limitov a úrovní kognitívneho poznávania a chápania vecí. Garcíaova kamera je opäť veľmi nenápadná a len výnimočne pretká ladnými pohybmi, čiže aj dokumentárny komplex navonok v ňom vyznieva ako tajomný a jedinečný. Mám však pocit, že autor sa už začína myšlienkovo a schopnosťami vyčerpávať, neprináša pole a svet nečakaných a duchovne rezonujúcich súčiastiek, ktoré metaforicky a výstižnou opisnosťou vedú nás divákov k hlbšiemu transcendentálnemu zážitku. Film je umiernený a dá sa v ňom čosi pobadať, ale od notoricky známeho lovca duchov a skrytej náplne mystiky a tajomstiev života či hlbín panteizmu, som očakával skrátka viacej. (01.04.2016)

Ve filmu se celkem přirozeně mísí věci reálné i nadpřirozené, Weerasethakul nemá potřebu ohánět se magickým realismem, v Asii je víra v nadpřirozeno běžnou součástí životů. Film je spíše pomalý, meditativní, jen mi přišlo, že si občas autor zbytečně hraje s barevnými filtry (či dobarvováním záběrů v postprodukci). Takže ano, Búnmí se mi líbil víc, ale jednou za čas podobně jinaký film rozhodně neuškodí. (18.07.2019)