Rabu＆Písu

Na to že to mi doporučil můj bratr se kterým máme odlišný vkus tak tohle byl absolutní masterpiece. Hlavní postava je všem jen pro smích a sám to nikde nemá lehký. Ryoichi tak jeden den na obědové pauze (asi) uvidí člověka co prodává želvy a tak si Ryoichi jednu koupí. S Pikadonem (jméno té želvy)mají sen o tom že Ryoichi bude v kapele. Dál to vysvětlovat nebudu abych někom to nevyspoileroval. Každopádně to jak jen přemění želva rozsvítí vám svět a restaruje vás je nádherný. Musím se přiznat že jsem i plakal když Ryoichi ztratil Pikadona a byl totálně v prdeli z toho že nemá svého mazlíčka. To jak si Ryoichi uvědomí že ho sláva udělala někým kým nikdy nechtěl být a to jak Pikadon je stále naživu a vrátil se za Ryoichim je krásné. Vím že to má být i vtipné a to je, ale spíš mi to přišlo smutné. Definitivně 5 hvězd a vřele doporučuji. (27.03.2023)

Japonci jsou někdy ve svých žánrových filmech tak divoce nevyzpytatelní, že často je potřeba zkousnout více až nesympaticky šílených scén, nenechat se jimi odradit a za odměnu vás může čekat velký zážitek. S tímto filmem jsem hodně bojoval prvních 15 minut i pár dalších scén s opilým hlavním hrdinou v první třetině, jenže Šion Sono začal mezi trampotami protivného vagabunda rozehrávat také až švankmajerovsky kouzelný svět koutku ztrát a nálezů, zabydlený roztomilými zvířátky, loutkami, oživlými hračkami a navrch se sympatickým vedoucím... a už jsem byl fascinován a cítil se skoro jako doma. Když se tyto dva světy začnou plně propojovat, zejména skrze neobyčejnou želvu cestující tam a zpět, roztočí se teprve nepředvídatelný bizarní kolotoč, u nějž jsem zůstal přes dlouhodobou pachuť ve vztahu k hlavní mužské postavě lapen do neustálého očekávání dalších příhod a zvratů, a záhy už jsem Lásku a mír začal akceptovat i jako neotřelý hudební film o zpěvákovi (a ještě více neotřelém autorském a nakonec i pěveckém kolegovi). Přičemž žánr hudebního filmu zde Šion Sono ve finále vlastně paroduje a rozhodně to není jediný žánr či motiv, který se zde dočkává takového zpracování... z monstrózního dění v posledních 15ti minutách by zřejmě měl velkou radost i legendární Iširó Honda. :) Já zas radost mám, když vidím, jak tvůrce detailně propracoval svůj film, když i zdánlivě nesmyslné scény dlouhých a opakovaných želvích přechodů mezi stavebnicí s městem se dočkají později vypointování a jejich přítomnost je ve finále smysluplně obhájena. Minimálně se silnými 4* určitě již teď neváhám a rád se na takto originální i propracovanou současnou filmovou komedii (jak vzácné spojení, že!) podívám i někdy znovu. [80%] (14.06.2023)

Šion Sono, pravděpodobně jeden z mála opěvovaných režiséru, do jehož snímků se mi nepodařilo ještě nikdy proniknou. Nicméně tentokrát se mi trefil přesně do nálady. Láska a mír totiž jako by z oka vypadla snímkům, které jsem odbivoval v době svého dospívání. Sono se ale nevyžívá v retro atmosféře, spíše působí jako epigon předkládající zcela nové dílo. Totiž film, který používá současné technologie, hovoří aktuálním filmovým jazykem a hlavně se podvratně neohlíží zpět do minulosti. Samozřejmě, že odkazuje a občas příjemně popichuje, nostalgický je však zejména ve svém celkovém vyznění, které vychází ze zdařilého spojení dospělosti a hravosti. (16.02.2017)

Tak trochu zklamání. Rozhodně jiný Sono, pořád ulítlé, ale jiné. Je to japonská pohádka. Filmy Sona jsou tak jiné, a u každého jeho filmu se prostě cítíte tak zvláštně, protože to co se děje na obrazovce je prostě nepopsatelné. U tohohle filmu jsem ten pocit neměl. Vlastně mě to ani moc nebavilo. Tímhle směrem prostě ne. Je to prostě strašně light, ňu ňu ťu ťu, a takového Sona nechcete. (14.01.2017)

Snáď nikto netočí tak originálne, uletené a rozmanité filmy, ako Sion Sono. Síce mám radšej, keď sa drží násilnejších, perverznejších a psychologickejších témat, to mu ide najlepšie, Love & Peace je už skôr taká regulérna komédia v tak trochu infantilnejšom štýle a v samotnom základe tradičnou témou, ako sa z loosera stane obdivovaná hviezda, v tomto prípade vďaka hudbe, ale v jeho prevedení je to opäť zážitok, aj keď už nie tak, ako väčšinou. No záleží to hlavne na tom, čomu sa film práve venuje. Scény, v ktorých je hlavný hrdina absolútny looser som si nadmieru užíval, toto je tradične japonsky dotiahnuté až do maximálneho extrému a tak je to so všetkými tými infantilnými grimasami vydarená zábava. A rovnako musím pochváliť všetko súvisiace s korytnačkou, jej význam pre celkové dianie sa mi veľmi páčil, vlastne rovnako, ako všetky scény s ňou, bola nielen mimoriadne zaujímavá, ale aj roztomilá. No trochu horšie dopadol ten zvyšok, prerod loosera na hviezdu v hudobnom priemysle je až moc využívaná téma, aby dokázala výraznešie zaujať, pričom tu ide všetko prakticky podľa očakávaní a sklamala ma aj celá línia s dedom a jeho oživnutými hračkami, toto malo taký potenciál, ale s výnimkou technickej stránky ma to moc nezaujalo a ani tie dialógy medzi hračkami, s ktorými sa mohli vyhrať ma moc nezaujali. Nebolo to najhoršie, ale keby sa táto línia z filmu odstránila, nemyslím, že by som o niečo prišiel. Ale aj tak celkovo sa na to pozerá viac, než dobre, každú chvíľu sa nájde niečo zaujímavé a tak som si to užíval až do konca. Pochváliť musím aj postavy, hlavný hrdina ma bavil v oboch svojich polohách, ale viac predsa len, ako ten looser, k tomu Kumiko Aso, ktorá sa pre takéto hanblivky skvelo hodí a ideálne vedľajšie postavy a cameá častých Sonových hercov. Takže skôr uprednostňujem iné témy, ale som rád, že Sono je stále svoj a tak sa môžem tešiť aj na jeho ďalšie filmy. 72% (15.01.2017)