Noc bezMoci

I když je Procházkova předloha přenesena do jiných podmínek a jiného času, film je svou atmosférou hodně blízký Kachyňovu Uchu, což podle mne podtrhuje obecnější platnost ztvárněné problematiky, která přesahuje hranice i režimy. Právě schopnost zasazení látky do jiných poměrů, aniž by jakkoli utrpěla její přesvědčivost i stálá aktuálnost, krásně dokumentuje, že mechanismus moci se v žádném systému v podstatě nemění – intriky, oportunismus, korupce, bezohledný kariérismus atd. zkrátka politikou silně prorůstají v jakémkoliv režimu, přičemž moc chutná všude podobným typům lidí, pro něž morálka, snad až na hodně vzácné výjimky, je jen prázdná floskule pro naivní snílky. Skvěle vystavěný snímek, který netrpí ideologickým schematismem a je proto i nadčasový, stejně jako Procházkova předloha. Oba hlavní představitelé svými přesvědčivými výkony výrazně podpořili vyznění filmu a nijak nezůstali ve stínu Radka Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové v kdysi trezorovém Uchu. (13.02.2019)

Já sice chápu, že v Makedonii nikdo o Kachyňově Uchu neví, ale přece jen tu z čistě českého pohledu vidím nulovou invenci. Časový posun přes tři dekády (ani zeměpisný) nezměnil většinu replik, a dokonce i mnohé tváře jsou podobné. Fakt se změnil jenom jazyk. Fascinuje mě, že jako scenárista je uveden Ivo Trajkov. Pro mne jen kuriozita. (20.04.2020)

Naskýtá se otázka, zda film srovnávat s legendárním Uchem Karla Kachyni, když se jedná o jeho remake. Pro diváky, kteří Ucho znají je to vcelku zbytečný počin, pro novou skupinu cinefilů může býti filmem přínosným. Tak jako tak, původní dílo bylo lepší ve všech ohledech. Děj se z československých totalitních sedmdesátých let přesunul do Makedonie let devadesátých a vypráví příběh téměř identicky, krok za krokem stejně jako v Uchu. Vysoká politika a intriky v ní jsou svinstvo všude. Noc bezMoci je nasnímána na barevný filmový materiál, kde se objevují černobílé flashbacky hlavního hrdiny, které evokují původní snímek. Bohužel musím chtě nechtě srovnávat a musím konstatovat, že dvojice Ristanovski a Nedeska nemají šanci se vyrovnat Brzobohatému a Bohdalce (zřejmě je to tím, že oni tenkrát žili i ve skutečnosti spolu a proto jsou jejich dialogy a chování tak uvěřitelné). To samé platí o atmosféře sklíčenosti, o návštěvě fízlů u nich v noci v domě, nebo hádky a rozhovory mezi hlavní dvojicí. Není to tak přirozené a nejde z toho takový strach. A chybí v tom temnota. A znepokojivost. To všechno dotvářela až hororová hudba Svatopluka Havelky. A ta tu není. Je tu hudební složka jiná, víceméně schovaná. Jediné, v čem se příběh liší je závěr, který je docela povedený. Kdo však neviděl ani jeden z filmů, rozhodně doporučují původní verzi, Ucho z roku 1970. (20.04.2020)

"Pojďme si lehnout." Bohdalová a Brzobohatý zůstali nepřekonáni, ale ani Nedeska s Ristanovskim nebyli nepřesvědčiví, i když z podstaty své role na sebe větší pozornost strhla představitelka upovídané Anny. Mě si však tento film získal především svou vizuální stránkou, k jejímž nejsilnějším momentům určitě patřily precizně nasvícené černobílé flashbacky hlavního hrdiny, které jakoby připomínaly Kachyňovo "Ucho". Ovšem pochválit bych měl také hudebí doprovod, jehož jazzový základ dobře dotvořil atmosféru tohoto snímku. (20.12.2016)

Ucho jsem viděl, i když je tomu už hodně dlouho, takže můžu srovnávat. Ale otázkou je, zda si oba snímky vůbec zaslouží srovnání. Oba se odehrávají v jiné zemi, v jiných politických systémech a hlavně v úplně jiné době. Bohdalová s Brzobohatým byli výborní. A hlavní herci zde také. Za zmínku, kromě hereckých výkonů stojí především výborná kamera. Nelze se ale divit, že českým divákům "přiroste" k srdci spíše česká verze. Makedonská historie je nám přeci jen poněkud vzdálená, ač si musíme střízlivě přiznat, že tohle se tady dělo v devadesátých letech a na počátku milénia také, když se mafiáni dostali k moci a politici jimi byli ovládáni nebo ovládali druhé, takže jaképak copak. (20.04.2020)