Violette Nozière

Precizně natočené a geniálně zahrané, jen z toho vlastně nic nevyplývá. Emocionální a morální rozuzlení "udělala to, chovala se jak píča a nakonec zabila své rodiče, ale na vině je společnost" je nepřijatelně zjednodušující a nevyargumentované. Chabrol se později coby analytik a pozorovatel zlepšil, zde ještě nedovede jednotlivými scénami posouvat perspektivu, problematizovat situaci a zkoumat téma z vícera hledisek. (20.09.2016)

Pusťme ze zřetele ze zřetele skutečnou kauzu Vilotetty Nozièrové (dále jen Nozièrka) i posouzení jejího činu soudci, davem (který se obvinění otce z incestu vysmíval), či surrealisty, pro něž incest vždy předchází vraždě otce - Éluard, Breton a Péret o ní napsali básně; o otci, který pocítil kousek pod pupíkem oheň lokomotivy (Péret). Surrealisté byli ale zásadně proti společnosti a často se mýlili. Věnujme se proto Chabrolovu pojetí. Proč by gemiální filmař nemohl být geniálním detektivem, cožpak film není především detektivka. Navíc se o ca. deset let později řešil další případ (podobný, byť fiktivní) paní Bovaryové. Chabrol nám nepodsouvá jednoznačný závěr, Nozièrku však líčí (a  Isabelle Huppertová mu v tom silně napomáhá) jako mladou ženu, která chce to, co si umíní, a umiňuje si pouze to, co je pro ni příjemné. Nakonec se její představy sexuálního života rodičů, rozmazlenost, erotická poblouzněnost a syfilitické třeštění přetaví do nerepektování světa, ze kterého žije (samozřejmě nepracuje); podvodů, lží, krádeží a vraždy. Zajímavý, a hodně osvětlující moment, je samotný akt podání jedu, při němž matce "naordinuje" poloviční dávku, protože jí připisuje poloviční vinu. Mluvit v tomto případě o vzdoru proti společnosti či nebezpečenství maloměšťácké morálky nebo niterné osamělosti (tomtomtoma) není než plakáním na cizím hrobě (ze necelý týden jsou dušičky, tak pozor!). (25.10.2023)

Psychicky nevyrovnaná, poněkud záhadná Violette se vrhá do dospívání plnou parou. Rodiče se jí snaží chránit před nástrahami dospělého života, ale Violette není zdaleka tak nevinná, jak si doma myslí. Jenže nic není černobílé, Isabbelle je skvělá a provádí svoji hrdinku od jejích devíti let, když byla holčičkou, které při skotačení poskakovaly copánky, až po mladou dámu. Po celou dobu si nese své tajemství a postupně ho divákovi svěřuje. Chabrol se příliš soustředil na svoji Violette a ostatní postavy nechal zaniknout, vše ostatní se ztrácí v šedivém oparu nevýraznosti a neprůhlednosti. Co nám nepoví sama Violette, nedozvíme se, film jedné postavy by mohl být zajímavý, ale ne v případě rekonstrukce kriminálního dramatu. (18.04.2021)

První hodina mi přišla nesnesitelně nudná, titulní postava se tam chová jako nevyzpytatelná a podivínská bytost (jemně řečeno), která možná i trpí nějakou psychickou nemocí (Isabelle Huppert už budu mít asi navždy spojenou s postavami psychicky narušených žen, ten její netečný výraz tak na mě prostě působí); v 23. minutě se o ní dovídáme, že má syfilis, což se ukáže být zásadním hybatelem děje v druhé polovině, kdy přesvědčí své rodiče, že musí spolu s ní užít lék od doktora, který ve skutečnosti nadrtila ona sama z prášků na spaní, aby je následně mohla otrávit plynem. Matka však pokus o vraždu přežije, svou dceru nejprve nenávidí a přeje jí smrt, nakonec jí však odpouští. Film je v této druhé části hodně silný, ale stejně mě to moc neoslovilo; prostě jsem nepochopil motivaci Violettina chování a celou dobu na mě působila krajně odpudivě (ve filmu je v podstatě vykreslena jako emočně nevyzrálá a prolhaná hysterka) a nenašel jsem k ní žádné sympatie, což snad Chabrol zamýšlel. Před takovými ženami je dobré se mít na pozoru - a filmy, které jim věnují tolik pozornosti, už tak nějak z principu nemám rád. (23.11.2019)

Rád jsem se po čase podíval na další film Claudea Chabrola, kolem jehož tvorby zatím spíše opatrně chodím po špičkách. Jelikož posledně jsem hodnocení Chabrolova filmu (Kloboučníkovy přeludy) zvyšoval po opakované projekci ze tří hvězd na plný počet, ani zde nevylučuji v budoucnu změnu. Ale prozatím nemohu u Violette Nozière zapřít jisté výhrady. Chabrol měl na to s námětem skutečného příběhu ženy, na jejíž stranu se navzdory dvounásobné vraždě z pomsty postavila řada Francouzů, natočit opravdový kontroverzní film, který by mohl vzbuzovat protichodné vášně i dnes. Jenomže nenatočil ho. Natočil pro mě velmi slušné sociální drama, které po většinu času díky kvalitnímu vizuálu, atmosféře, režii i hereckým výkonům mladičké Isabelle Huppertové a stále více zrajícího Jeana Carmeta dobře funguje. Jenomže když se sociální a psychologické drama jedné osoby překlopí v polovině více do dramatu kriminálního a historického, Chabrol jako scenárista v této rovině dle mého názoru selhává. O velmi specifických událostech, které má film rekonstruovat, se dozvídáme jen z pohledu samotné protagonistky (plus několika přečtených faktů o jejím dalším životě navrch) a případ VN na můj vkus Chabrol zpracoval až příliš jednostranně se svým cílem kritiky maloměšťáků. Postavy obou rodičů mají sice velký prostor, ale divák se o nich nedozví moc informací na to, aby dokázal se na stranu Violette postavit i ve chvíli, kdy se vlastně právem ocitá na místě obžaloby. Ačkoliv jsem s Violette zejména v první polovině filmu (kdy jsem ještě netušil, kam se příběh vyvine) nejednou souznil, jakoby postupně tento pocit úplně ze mě spad. A bohužel většinu scén, které mohly vyvolat ty nejsilnější vypjaté emoce, natočil Chabrol enormně chladným způsobem, až by z toho zamrzl i prudce hořící plamen. [70%] (02.06.2021)