Manželství Marie Braunové

Snímek nám ukazuje Německo těsně po pádu Třetí říše. Svatební den je vždy velkou událostí, která se manželům vryje nesmazatelně do paměti. Stejně tak Marii, bohužel za poněkud jiných okolností, než je obvyklé. Během obřadu začne bombardování a svatební slib podepisují vleže mezi troskami. Bomba vyhodí Mariin život do vzduchu. Manželství trvá pouze půl dne a jednu noc. Nádraží křižují ženy s cedulemi kolem krku – čekají na své muže, doufají v jakékoli zprávy od procházejících. Marie už ale nechce jen stát a doufat… Bezcílné čekání hodí pod projíždějící vlak. S výrazným make-upem, odvážnými šaty a velkým odhodláním se uchází o práci v baru pro Američany. Svým půvabem si získá afroamerického vojáka, se kterým naváže intimní vztah. Je si jistá, že Hermann se jí vrátí a vše dělá pro jejich budoucí dobro. Ani trochu nepochybuje, že by šlápla se svým rozhodnutím vedle. Prodává svou duši, aby přežila. Její tělo je klíčem do světa bohatství a přepychu. Režisér Rainer Werner Fassbinder pronikl Marii hluboko do duše a pokusil se o psychologickou kresbu hlavní hrdinky. Při sledování její proměny se nabízí otázka, zda vše dělala opravdu pro Hermanna, nebo pouze pro sebe? Nebyla to jen chatrná obhajoba jejích činů? (22.03.2010)

Keď som bol fascinovaný dvoma menej známymi Fassbinderovými filmami, tak čo potom očakávať od niektorého z jeho slávnejších diel. Očakávania nesklamali, Schygulla po výkone v Marthe opäť predviedla do puntíku presne to, čo od nej workoholik Rainer vyžadoval. Film je orámovaný dvoma geniálnymi sekvenciami, ktoré vystihujú cynizmus doby a na jeho konci sa možno opýtate samých seba, či víťazstvo na MS v Berne bol skutočne ten zlomový moment, kedy sa Nemecko dalo dokopy po druhej svetovej vojne. Ale kde niečo začína, tam niečo končí. Maria je obeťou druhej svetovej vojny, ako aj typickou silnou ženskou postavou s tajomstvami, túžbami a motiváciami, ktorých morálne zaradenie nie je vzhľadom na okolnosti vôbec jednoduché. Táto ambivalentnosť je presne to, čo musí mať rád každý inteligentný divák a v spojitosti s výraznou Fassbinderovou filmovou rečou (napr. snímanie tvárí cez členené okná) ho tak čaká silný filmový zážitok bez hluchých miest. (19.04.2013)

Zhlédnuto v původním znění s anglickými titulky. Skvělý film, který pro mě osobně představuje v první řadě požitek z Hanny Schygully v jedné z jejích nejzajímavějších rolí (alespoň z těch 6 filmů, v nichž jsem ji měl zatím možnost vidět). Soudím, že je to hodnotná podívaná, která i po letech stále stojí za vidění - a mé skromné doporučení. Lépe se o tomto filmu rozepisují kolegové v ostatních komentářích, ochotně jim tedy přenechám slovo. (09.09.2012)

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. *** (23.10.2015)

Můj čtvrtý Fassbinder (po Strach jíst duše, Proč posedl amok pana R. a Querelle; na přesnou chronologii už si však nevzpomenu, řazeno tedy od nejhlubšího zážitku k těm "méně hodnotným" (v obrovských uvozovkách)), a opět - kdybychom byli na divadle (a nejsme nakonec?) - standing ovation; nevím, jak to ten chlap dělá, že mě vždy dostane do kolen. Zde: čerstvě poválečné zkušenosti Německa by se nemohlo dostat hodnověrnějšího výrazu, takhle nějak to tam tehdy muselo vypadat! Hlavně však: Marie Braunová je výborně napsaná a výborně zahraná postava. Dáma, kterou okolnosti donutily (ale možná taky ne?, možná apel k přehodnocení všech hodnot byl výkřikem odněkud z hloubi její duše?) býti vrcholně emancipovanou, zároveň však stále v područí, a to v područí svého partnerského ideálu. Žena, která se musela (?) státi rozežranou, chtivou, jdoucí přes mrtvoly, stále však svým zvláštním způsobem zůstala sloužící, obětující sebe samu. Právě tahle komplikovanost, potažmo komplexnost, etická nerozlišitelnost (jaký to byl z hlediska mravnostního život?) na mě asi zapůsobila nejsilněji. Pokud bych měl jmenovat film, u kterého by mě zajímalo, jak ho čtou feministické kritičky/feminističtí kritici, byl by to tento. 85% (27.04.2021)