Po strništi bos

Těžko se mi hodnotí... Knihu i audioknihu mám moc rád, dýchá z ní krásná atmosféra vzpomínek na dětství, je hřejivá a pohled malého kluka na velké věci v ní je až magický. Zdeněk Svěrák - spisovatel to dovedl napsat, Zdeněk Svěrák - herec to dovede i jaksepatří vyprávět... Ale zatímco Jan Svěrák - režisér to dovedl natočit, Jan Svěrák - scenárista to bohužel tak dobře jako otec odvyprávět nedovedl. Težko říct, jestli to vůbec šlo... Ale některé scény zkrátka měly být delší nebo tam neměly být vůbec, některé situace zase rozhodně měly být divákovi ukázány, aby se je spolu s Edou nedozvídal jen z druhé ruky (minimálně "babičku, která šla naproti" nebo "Péťu, který uletěl" jsme vidět měli) a bylo by to příjemnější, ucelenější. A smysl jedné změny oproti knize, kde se maminka s Edou u rybníka potkají s někým úplně jiným, jsem snad ani nepochopil. Abych ale jen nerýpal, musím pochválit herce (Ondřej Vetchý je obzvlášť přesný, Tereza Voříšková až na pár výjimek působí velmi přirozeně, Oldřich Kaiser je jistota a Jan Tříska zrovna tak) a hudbu Michala Novinskiho, uvěřitelnou dobovou atmosféru, hezky zachycený venkov a děj oživující scény Edových představ. Tři a půl. (18.08.2017)

Vzal si sbírku povídek (vzpomínání na dětství) svého otce Zdeňka Svěráka a riskl to s vlastním scénářem. Se zlou se potázal. Dílčí scény často nedávají smysl, nikam nesměřují, nijak negradují. Bez zastřešující dějové linky to jaksi neladí. Uplyne 30 minut, divák se nedojme, nezasměje, nezasní. Ale pořád věří. Po hodině je mu jasné, že prequel jednoho z nejlepších porevolučních filmů dopadne hodně špatně. Nadýchané vzduchoprázdno. Svěrákovská laskavost je pryč. Nostalgie ještě jaro nedělá. Nesourodá témata, absence humoru, absence dramatičnosti. Co na tom, že je to technicky suverénní (moc pěkná kamera Vladimíra Smutného)? Malý Eda Souček musí s rodiči nuceně z Prahy na venkov, začleňuje se mezi vesnické vrstevníky a snaží se vyznat v rodinném konfliktu s tatínkovým bratrem. Jenže právě linka strýce Vlka (ovšem s pitomou snovou scénou) se může snad jako jediná pochlubit nějakou příběhovostí. Zbytek jsou epizodky bez pointy. Necítíme dramatičnost dané doby, ani se k nám nedostává opravdové pnutí v početné rodině. Ondřej Vetchý zvláštně přehrává, Terezu Voříškovou Svěrák hodně špatně vede, dětští herci se se svými rolemi poprali obstojně, Oldřich Kaiser si pak v každé scéně právem krade prostor pro sebe. Celkově velké zklamání, něco mezi dvěma a třemi hvězdami. (28.12.2017)

„To jste mi moc pomohla. To se penězma nedá zaplatit.“ - „Ale dá…40 korun to dělá.“ Podle mnohých zdejších komentářů jsem čekal Svěrákovo totální selhání, ale to se naštěstí nekonalo. Obecná škola to ale pochopitelně není. Už jen proto, že film nemá Igora Hnízda. Tříska tu sice (v jiné roli) nechybí, ale spolu s Kaiserem, největší hvězdou snímku, má zoufale málo prostoru (na rozdíl od těch, na kterých film staví, ačkoliv spíš selhávají). Potěší ale přítomnost herců DJC v pidiroličkách. Co ovšem nezvládají dospěláci, naštěstí slušně zachraňují dětští herci, snad jen postava Edy nemusela být až tak moc bojácná. Poetika dětství na válečném venkově tu spíš jen problikává (v těch momentech je film opravdu příjemný), humorem se též víc šetří, ale sem tam se člověk opravdu od srdce zasměje. Pro mě osobně asi nejslabší Svěrákův film ze všech mnou zatím viděných, přesto pořád ještě lehký nadprůměr. „Kam jde s tím batohem?“ - „Co? Nestarej se, stačí, že viděl, jak tady krademe…teda prosvětlujeme!“ (20.01.2018)

Tvorba Zdeňka Svěráka dlouhodobě úzce navazuje na tradici idylizujícího epizodického vyprávění, jež se soustavně rozvíjí v české kinematografii už sto let. A třebaže k filmu PO STRNIŠTI BOS psal na motivy otcovy knihy scénář Jan Svěrák, váže se k této tradici snad ještě více než jejich předchozí filmy. ___ Rodina přijede na venkov během války a najednou důležitější než okupace jsou nevyslovené rodinné tlaky, které vyvstávají mezi denními (bouře), několikadenními (ztracený holub, zapálený bunkr skupinky chlapců) a několikatýdenními až několikaměsíčními dějovými liniemi (malý Eda mezi chlapci, malý Eda mezi děvčaty, malý Eda vs. velký Škaloud). ___ Oproti jejich předchozím snímkům mě ovšem překvapila arytmie filmu jako celku. Na úrovni scén a motivů Jan Svěrák tradičně kouzlí s vytvářením drobných kontinuit či produktivních kontrastů a s promyšleným stylistickým konceptem. Rytmus se ale znatelně zadrhává na vyšší úrovni rozsáhlejších bloků a zastřešujícího systému filmu, jenž pak působí dojmem přehlcení (dílčími postavami, motivy) nebo vyprázdněnosti (potenciální konflikty zůstanou nenaplněny, a nenacházím z prvního zhlédnutí vzorec, který by takové kroky vysvětlil), často paradoxně oboje současně. Zatímco OBECNÁ ŠKOLA, KOLJA či TMAVOMODRÝ SVĚT na konci zaklapnou do takříkajíc hollywoodsky uzavřené mozaiky epizod, jež je scelená motivem sice spíše abstraktním než příčinným... leč velmi silným, PO STRNIŠTI BOS tento scelující motiv a dojem jednoty neutváří - a tak jeho epizodičnost vystupuje do popředí. ___ Podrobněji se těmto i dalším aspektům filmu PO STRNIŠTI BOS věnuji zase po nějakém čase u "sebe" na Poznámkách. (26.08.2017)

Řadíte-li se mezi oddané Svěrákovce, Po strništi bos přečkáte bez úhony, a navrch ještě s milým úsměvem. Je to laskavý poetický pohled na svět optikou dítěte, který je však až moc laskavý a příliš nesvázaně poetický - vyprávění schází nosný konflikt, který by pomáhal množství aktérů nějak tvarovat, a epizody ze života se slévají sice příjemně, podpírané různými dílčími zápletkami, ale postrádají pevný rámec a budí dojem, že by mohly pokračovat ještě další hodinu. Kromě Edy je nejlepší postavou s nejzajímavějším příběhem Kaiserův Vlk, ostatní mají víceméně podružné postavení a provádí hlavního hrdinu světem primárně řízeným rodinnými hodnotami a krásami i nástrahami chlapectví, a až sekundárně sužovaným táhnoucí se válkou. Není to špatný film, má přesnou režii a několik hezky vypointovaných humorných motivů, ale výsledek je příliš rozbředlý a nejednotný... 65% (04.01.2019)