Po strništi bos

Tvorba Zdeňka Svěráka dlouhodobě úzce navazuje na tradici idylizujícího epizodického vyprávění, jež se soustavně rozvíjí v české kinematografii už sto let. A třebaže k filmu PO STRNIŠTI BOS psal na motivy otcovy knihy scénář Jan Svěrák, váže se k této tradici snad ještě více než jejich předchozí filmy. ___ Rodina přijede na venkov během války a najednou důležitější než okupace jsou nevyslovené rodinné tlaky, které vyvstávají mezi denními (bouře), několikadenními (ztracený holub, zapálený bunkr skupinky chlapců) a několikatýdenními až několikaměsíčními dějovými liniemi (malý Eda mezi chlapci, malý Eda mezi děvčaty, malý Eda vs. velký Škaloud). ___ Oproti jejich předchozím snímkům mě ovšem překvapila arytmie filmu jako celku. Na úrovni scén a motivů Jan Svěrák tradičně kouzlí s vytvářením drobných kontinuit či produktivních kontrastů a s promyšleným stylistickým konceptem. Rytmus se ale znatelně zadrhává na vyšší úrovni rozsáhlejších bloků a zastřešujícího systému filmu, jenž pak působí dojmem přehlcení (dílčími postavami, motivy) nebo vyprázdněnosti (potenciální konflikty zůstanou nenaplněny, a nenacházím z prvního zhlédnutí vzorec, který by takové kroky vysvětlil), často paradoxně oboje současně. Zatímco OBECNÁ ŠKOLA, KOLJA či TMAVOMODRÝ SVĚT na konci zaklapnou do takříkajíc hollywoodsky uzavřené mozaiky epizod, jež je scelená motivem sice spíše abstraktním než příčinným... leč velmi silným, PO STRNIŠTI BOS tento scelující motiv a dojem jednoty neutváří - a tak jeho epizodičnost vystupuje do popředí. ___ Podrobněji se těmto i dalším aspektům filmu PO STRNIŠTI BOS věnuji zase po nějakém čase u "sebe" na Poznámkách. (26.08.2017)

Jan Svěrák zahazardoval a příběh svého otce natočil podle vlastního scénáře. Nesourodost témat a absence dramatičnosti pak vede k tomu, že jsme dostali horší kopii Obecné školy, která očividně plýtvá talentem před i za kamerou, ale aspoň potěší technickou suverenitou a příjemnou atmosféru. Chtěli jsme však mnohem víc. (24.08.2017)

Filmy Jana Svěráka mám velmi rád, ale tento mě bohužel neoslovil. Spíš než jako film (skutečně jsem tam postrádal nějaký výraznější příběh) to na mě působilo jako velice pracně budované evokování (skrz dětský pohled) dávno zašlé éry dětství Svěráka seniora, který se zde na stará kolena se sentimentem - jak jinak - ohlíží za časy, kdy byl sám ve věku hereckého představitele hlavní dětské role (film se v sentimentu doslova topí). Ten film jako by celý doslova vystavoval na odiv, jaké měl ten Svěrák hezké a idylické dětství, probíhající válce navzdory. Dokonce jsem se nemohl ubránit dojmu, že se ten film veze na současné vlně nostalgie po dětství bez internetu a moderních technologií - skoro jako bych tam mezi řádky viděl dnešní oblíbené moralizování, jak bylo dřív dětství tak nějak čistší, když se děcka celý den proháněla venku, bez tabletů, Facebooků a všech těch dnešních nesmyslů. Jenže zrovna u mě tohle prostě nezafungovalo - za sebe nemám problém přiznat, že mě ten film po většinu projekce nudil, a že jsem se nemohl ubránit dojmu, že Svěrák podlehl iluzi začínajících literátů, přesvědčených o své výlučnosti. Nic proti, ale takové dětství měl tenkrát každý kluk na vesnici, nic výjimečného na něm nevidím, a z filmů zasazených do časů WW2 už jsem unavený, protože jsem jich viděl příliš. Moc mi nesedlo ani obsazení - Vetchý mi pro svou roli přišel příliš starý, Oříšková zase příliš mladá (věkový rozdíl 27 let mezi oběma herci mi přece jen pro představitele filmových manželů přišel příliš velký). A celkově jsem ten film shledal až pohříchu nevtipný, a asi i zbytečný, protože srovnání s Obecnou školou se nevyhne, i kdyby tvůrci stokrát tvrdili, že je to zcela jiný film - a vedle ní jednoduše neobstojí. Nic jsem od toho nečekal - takže v mém případě asi nejde mluvit o zklamání - ale nic jsem od toho ani nedostal, kromě pár hezkých obrázků a několika celkem povedených momentů. Nástup závěrečných titulků zde byl skoro vysvobozením - bohužel. (16.08.2017)

Neviem čo na tomto niekomu vadí. Mňa to celkom oslovilo. Dejová linka mi pripomenula niektoré britské filmy s vojnovou tématikou bombardovania ostrova. A úkrytom detí do relatívneho bezpečia dedín. Miesila sa tu melancholicky pekná atmosféra s reáliami dobového dedinského života. A do toho chlapecké huncútstva, ktoré vykúzlia úsmev na tvári. Záver potom ponúkol peknú myšlienku. Spokojnosť. Slušný nadpriemer. 80/100 (05.01.2021)

Vzal si sbírku povídek (vzpomínání na dětství) svého otce Zdeňka Svěráka a riskl to s vlastním scénářem. Se zlou se potázal. Dílčí scény často nedávají smysl, nikam nesměřují, nijak negradují. Bez zastřešující dějové linky to jaksi neladí. Uplyne 30 minut, divák se nedojme, nezasměje, nezasní. Ale pořád věří. Po hodině je mu jasné, že prequel jednoho z nejlepších porevolučních filmů dopadne hodně špatně. Nadýchané vzduchoprázdno. Svěrákovská laskavost je pryč. Nostalgie ještě jaro nedělá. Nesourodá témata, absence humoru, absence dramatičnosti. Co na tom, že je to technicky suverénní (moc pěkná kamera Vladimíra Smutného)? Malý Eda Souček musí s rodiči nuceně z Prahy na venkov, začleňuje se mezi vesnické vrstevníky a snaží se vyznat v rodinném konfliktu s tatínkovým bratrem. Jenže právě linka strýce Vlka (ovšem s pitomou snovou scénou) se může snad jako jediná pochlubit nějakou příběhovostí. Zbytek jsou epizodky bez pointy. Necítíme dramatičnost dané doby, ani se k nám nedostává opravdové pnutí v početné rodině. Ondřej Vetchý zvláštně přehrává, Terezu Voříškovou Svěrák hodně špatně vede, dětští herci se se svými rolemi poprali obstojně, Oldřich Kaiser si pak v každé scéně právem krade prostor pro sebe. Celkově velké zklamání, něco mezi dvěma a třemi hvězdami. (28.12.2017)