Jáson a Argonauti

Pečení je radost, Hera je pečení, pojďme se tedy podívat, co velká Bohyně másla upekla v Thesálii potažmo v Kolchidě. "Kéž neprolétla, plujíc v dálnou Kolchidu, loď Argó nikdy jícnem temných Symplégad. Kéž neskácel se nikdy v lesích pélijských smrk pod sekyrou, aniž vesly ozbrojil kdy ruce reků, kteří rouna zlatého šli dobýt Peliovi!" Jak se hezky civilně k tématu vyjadřovalo obyvatelstvo obou zúčastněných zemí ještě dlouho poté, co už se po Kolchidě z Argonautů nemotal jediný (nezaměňovat Argonauty s agronomy, i když i setí a sklizně se tu dočkáme). Bájná Kolchida evidentně po ztrátě rouna přestala být tou zemí míru a štěstí, kterou bývala, když se jim tam ještě ostatky zlatého berana povalovaly. Loď Argó byla skutečně přehlídkou šampionů své doby, testosteron z toho přímo kapal. A ač mám, pochopitelně, která žena by neměla?, poměrně hodně výhrad k Iásonovi, který se nakonec projevil jako bezcharakterní hajzl (film končí akorát včas), musím uznat, že fešák to byl, stejně tak se ale rodičům povedl Pelias a Hylas a vlastně nakonec i poněkud vyšeptalý Héráklés měl něco do sebe. Médea byla jedním slovem sošná. Drak byl působivý, i když z dílny stejného tvůrce se mi víc líbil jednohlavý drak v Sedmé Sindibádově cestě. Kostlivci byli báječní, i když moje šťouravá dušička si nemůže odpustit poznatek, že mandibula na kostře jen tak silou myšlenky držet nebude a taky mi není jasné, jak může oživlou kostru poškodit meč vražený mezi žebra, že po takovém zákroku zemře podruhé (potažmo jako nemrtvý poprvé). A pak, ale to už je vyšší dívčí z logiky - kostlivci podle toho, co pronesl král Aiétés, byli to ti, kdo přišli ukrást rouno, neuspěli, protože drak je zahubil, jak by někdo takový mohl být povolán k pomstě na úspěšném zloději? Ještě tak bych brala, pokud by to bylo odčinění viny. Možná, že se tady něco ztratilo v překladu. Jenže přes to malicherné vrtání do detailů, ty triky jsou úžasné, kolos kolosální, kostlivci kostnatí, bohové božští a hrdinové hrdinní. Pohled na Olymp je stejný, jako v mém velmi oblíbeném o generaci mladším Souboji Titánů, i když Zeus zde není zdaleka tak impozantní a působí trochu jako dobrosrdečný strýček od vedle. Jedno je však jednoznačně dané. Aby byl Olymp Olympem, musí tam být aspoň jedna Bond girl. (11.01.2014)

Jáson a Argonauti se stal již třetí (Souboj titánů, Zlatá Sindibádova cesta) dubnovou zastávkou na nostalgické pouti po stopách Raye Harryhausena a musím říct, že to byl zatím nejslabší a nejnudnější kousek. Harryhausen se sice opět předvedl jako veliký frajer. Jeho monstra (Titán, harpyje) v první polovině filmu jsou sice super, ale neodehraje se s nimi žádný pořádný souboj. To nám je vynahrazeno až v druhé polovině, kdy na scénu přichází několika-hlavý had a armáda kostlivců. Kromě toho, že je tedy první polovina lehce nudná, filmu nepomáhá ani extrémní naivita příběhu i většiny postav (,,Jásone miluji tě, znám tě pět minut, ale miluji tě." a také fakt, že se režisér vůbec nesnažil nějak nás seznámit s ostatními Argonauty. Prakticky představil jen dva, které ovšem potřeboval jen chvilku. Přesto je to milá pohádka se super triky a příjemnou hudbou. (23.04.2008)

Doposud nejlepší příběh Jásona přenesený na filmové plátno, kdy nejvíce bodů připadá, jak jinak, mistru speciálních efektů Raymondu Harryhausenovi. Zcela logicky autoři mohli vybrat jen několik momentů z velmi pestré a napínavé plavby Argonautů. Samozřejmě vrcholem jsou bitevní scény s oživlými kostrami, pozadu však nezůstává ani bronzový obr Talos či harpyje. Z hlediska bájné předlohy je trošku problém s drakem, hlídajícím rouno, jelikož tenhle vypadá spíše na hydru. Tu ale nebylo možné jen tak zabít, jelikož po utětí hlavy jí narostly dvě nové, čemuž se zde filmaři vyhnuli. Já jsem po znovu zhlédnutí zaměřil pozornost na jiné, méně slavné scény a zaujala mne plavba mezi pohybujícími se skálami. Podle báje šlo o Symplégady, které se neustále pohybovaly. Až Argonauté na radu vypustili holubici, která, když prolétla, dala znamení, kdy má loď vyrazit. Loď s drobnými šrámy proplula a skály se dle věštby již na věky zastavily. Pomoc, zde zřejmě Poseidóna, je velmi efektní a z hlediska speciálních efektů dobře promyšlená. Stále solidní a příjemná podívaná - viděno pětkrát. (22.12.2019)

Největší hvězdou je Pan Harryhausen. Děj snímku není sice nijak nadprůměrný, ale atmosféra je výborná a stopáž tak akorát. Naprosto mě dostaly scény s Talosem - úchvatné. Nechápu jak to ten Ray dokázal - i dnes je to nádherné. Scéna s dětmi dračích zubů byla naprosto neuvěřitelně náročná - za den byl schopen natočit Harryhausen 3 vteřiny !!!!!! boje. Scéna má 3 minuty !!!. R.I.P. mistře (02.06.2013)

Přesně můj šálek kávy. I přes sv stáří se filmu povedlo mě vtáhnout do děje a když Talos nahání Argonauty po ostrově, zvláštní pocit sklíčenosti a lidské titěrnosti se dostavil prakticky hned. Vůbec je to jeden z nejlepších filmů, na kterých se podílel Harryhausen, jehož tvorbu mám tak rád. Jasných pět. (19.01.2014)