Svatá Klára

Svatá Klára je především takový manýristický koktejl z jedné izraelské školy. Rusové byli ve své době (kdy byli noví příchozí do Izraele) opředeni jistou mystikou a spolužačka Klára je ve třídě velkou neznámou. Díky svým schopnostem a divným příbuzným si získá lásku i obdiv spolužáků. Film trochu připomíná novou vlnu v šedesátých letech. Ovšem izraelský přístup k látce je natolik originální a ujetý, že lze snímek zařadit mezi to nejleší, co vůbec v Izraeli vzniklo. Tento film, Život podle Agfy, Walk on water a Jana a její přátelé jsou základní pilíře izraelské kinematografie.100% (28.02.2012)

Slovní spojení jako "velmi realistický film ze současného Izraele" mi ke Svaté Kláře opravdu nesedí :) Film je (především herecky a vizuálně) velice stylizovaný a zasazený do jakési bizarní industriální budoucnosti, v níž září neony a děti zosobňující nejrůznější podoby rebelie přemítají o nějaké nadcházející revoluci...Je to obraz lidskosti a přirozenosti přežívající v umělé sterilitě "oficiálního" svět (resp. režimu)? Mnohé by tomu napovídalo. Ovšem musím se přiznat, že mne to svou atmosférou i tajuplnými alegoriemi většinu času míjelo. (03.02.2010)

Velice pěkný a citlivý film, který se by se s trochou nadsázky dal označit za netradiční romantickou komedii. První dvě třetiny jsou plné absurdních situací, které těží především z napětí mezi zavedeným systémem a nonkoformismem, přičemž představitelé onoho "systému" jsou sami osobami nanejvýš originálními a bizarními. V poslední třetině ustupuje zábava spíše romanci a končí snovým závěrem, který umožní divákovi prožívat zvláštní atmosféru filmu ještě dlouho po jeho skončení. (31.07.2008)

Co opravdu nesnáším, jsou adaptace výborných literárních děl, které se snaží být originální, ale ve výsledku působí neskonale hloupě. Zařekl jsem se, že hodnocení odpad se vyvaruji, ale už jsem tohle předsevzetí třikrát porušil a jestliže jsem tak ohodnotil prznění Kunderova díla, můj obdiv a úcta ke Kohoutově zábavné a poučné knize mi velí zachovat se stejně. Byl to první izraelský film, který jsem kdy viděl a myslím, že i nadobro poslední. Jestli takkhle Izraelci nákladají s literárními skvosty, ruce pryč od jejich filmů. (13.07.2009)

Překvapující adaptace Kohoutovy satiry Nápady svaté Kláry, uvedená v karlovarské soutěži, odkud si režisérské duo Ori Sivan – Ari Folman, dnes proslulý tvůrce experimentující s animátorskými postupy, odneslo Zvláštní cenu poroty. Oproti dřívějšímu exilovému zpracování Vojtěcha Jasného, zachovávajícímu alegorický tón a české reálie, se debutující dvojice pustila do nesvázané, až extravagantně stylizované verze, jež rozehrává původní fantaskní, věšteckou zápletku po svém. Nadpřirozená schopnost spolužačky Kláry tu je bizarně okolím probírána v souvislostech s ruským (krymským) původem její rodiny, záhadnou (snad tarkovského) Zónou, a dívka od své obdobně zkušené matky získává radu, ať počká, než při prvním zamilování magická předvídavost pomine. Svěží a svérázný tón, nesoucí se v atmosféře rockové muziky 90. let, protíná vyprávění vděčně zabarveným filtrem zaměřujícím se výrazně na teenagerovský svět, mladistvé vzpoury (proti škole, proti systému, za revolucí), rozpaky a emoce a první doteky lásky. (12.01.2014)