13. komnata Michala Viewegha (S12E02)

Našemu nejprodávanějšímu romanopisci v roce 2012 praskla aorta. Koronární příhodu přežil a vrátil se k psaní. Další osudy hrdinů 13. komnaty ve speciální sérii k 10. výročí pořadu.

Výpověď Michala Viewegha, našeho nejprodávanějšího romanopisce, jsme do našeho cyklu poprvé natočili a odvysílali v roce 2009. Byla především o jeho boji s bulvárním tiskem. K desátému výročí pořadu „13. komnata" jsme se rozhodli oslovit osobnosti, které po natočení svých příběhů museli čelit dalším, často ještě závažnějším osudovým nepřízním, z nichž se jim opět podařilo vyváznout.

Michalu Vieweghovi praskla v prosinci roku 2012 aorta, zažil klinickou smrt. Takovou koronární příhodu obvykle přežívá jeden pacient z deseti. Michal nejen přežil, ale vrátil se do literárního světa a úspěšně navázal na svou bývalou tvorbu. Dříve chrlil jeden bestseller za druhým, byl znám jako talentovaný, sebevědomý, jízlivý i lehkomyslný „povrchní humorista", ve svých knihách zesměšňoval vše, s čím nesouhlasil. Krátce po návratu z nemocnice si nebyl jistý, zda bude vůbec někdy schopný ještě napsat klasický milostný román, spousta věcí ho přestala zajímat, měl deprese, vážné potíže s pamětí a nedostatek energie. Vadilo mu, že ztratil svou pověst samostatného a čistě racionálního muže, že je zcela závislý na svých blízkých. Překonával sebelítost: „Nepřipadám si jako padouch, který si zasloužil od osudu takovou ťafku."

Ještě dnes, tři roky po srdeční příhodě, bojuje s výpadky paměti, zároveň se stal pokornější a vnímavější k tomu, co se kolem něj děje. Tvrdí: „Zkříslo mě to a já, při vší skromnosti, se změnil k lepšímu. Býval jsem pyšný český buran, který všechno ironizuje, aniž o tom něco ví. Dnes jsem pokornější a ochotný ledacos připustit." Ve svých nových knihách se spolu s hrdiny přiznává k tomu, že někdy ublížil ženě, bere na milost duchovní stránky života, které kdysi bagatelizoval, připouští, že muži jeho příběhů nemusí být jen superosobnosti, naopak se tu objevují zlomení i nešťastní.

Sám v osobním životě prožívá nepříliš klidné období, žije v odluce od manželky a schyluje se k rozvodu, své dcery vídá jen po domluvě s manželkou, ale literární fanoušci ani zájemci o filmové adaptace jeho děl ho neopustili. Opět se setkává se čtenáři na autogramiádách, besedách a autorských čteních, předlohy jeho knih slouží ke scénářům dalších filmů. Reakce čtenářů ho posilují. Sám k tomu říká: „Promiňte ten patos, ale smyslem života pro mě vždycky bylo psaní. Chvíle, které jsem trávil v pracovně nad stránkami svých knih, patří k nejšťastnějším v životě." A jaké má plány? Psát. „Potřebuju hlavně dvě věci – paměť a energii. To kdyby se zlepšilo, budu spokojený." (Česká televize)