Jarní povětří

Další nenápadný skvost. Další Helgeho zrcadlo. Mrazivé, únorové, osmačtyřicáté. Vysokoškolská mládež, naplno ponořena do politického sprintu doby, vytváří fantastickou atmosféru, plnou vytříbeného, dobového slangu. Levičáci i pravičáci jsou naprosto v pohodě, než k nim tedy dolehne třídní boj. Dolehl i do jedné super měšťácké rodiny, plné pokrytectví a falše. "A ty myslíš..." "Myšlení dnes není v kurzu...". Soudruh Ctibor začíná novou kariéru, jednou nohou v boji, druhou stále u rodinného krbu. Není sám, který přešlapuje, vícero charakterů se dobrovolně chystá pokřivit. Velmi složitá doba, pohledem jednoho z nejpreciznějších režisérů československé kinematografie a excelentní herectví všech zúčastněných. (09.02.2012)

Věřil jsem, že tenhle malý národ zná cenu svobody, říká ve filmu jedna z hlavních postav, prokurista Stibor, člověk na rozcestí svého života. Aneb Únor 48 jinýma očima. Přestože Helge vypreparoval pouze vedlejší motiv z Otčenáškova Občana Brycha, je autorem překvapivě konzistentního rodinného dramatu, v němž zásadní politické okamžiky novodobých dějin vytvářejí jen důmyslné pozadí pro ústřední konflikt. Tím je spor o charakter. Pravda nebo lež? A co je vlastně pravda? Skutečně stojí za vším láska? Helgeho snaha přiblížit horoucně obdivovaný komunistický převrat bez růžových brýlí, s poněkud kritickým odstupem a bez zbytečného moralizování, se rozhodně v celkovém pojetí nemíjí účinkem, ba naopak. Jen těžko si lze představit vhodnější příležitost. Karel Höger v roli pokryteckého, strachem a obavami zajíkajícího se Stibora rozehrává jeden ze svých fenomenálních hereckých koncertů, přičemž v jeho podání se i lidská veš mění v sofistikovaného, starostlivého otce, který navzdory dobovým zvratům nemění charakter. Alespoň dočasně. Jarní povětří je ojedinělým svědectvím rozkladu morálních i společenských hodnot v jeho fatálních důsledcích a je tedy vlastně lhostejné, v jakých kulisách se právě odehrává. P. S. Högerův výkon by zasluhoval jakékoliv ocenění in memoriam. (31.01.2015)

Pozoruhodná záležitost hned v několika ohledech, předně tedy je to krásně napsané, ty dialogy (i monology) stojí za to.. Herecký trojlístek - pan Karel Höger, mladinká Libuška Švormová a pohledný Jiří Vala - skvělý.. Ač jsem místy pociťovala pnutí a otevírala se mi kudla v kapse, dokázala jsem to ustát a vnímat film především jako psychologické rodinné drama, či spíše vztahovku jako řemen.. No a v neposlední řadě mě tento snímek donutil zamyslet se nad tím, jak bych se zachovala já, samozřejmě čistě hypoteticky.. Jsem moc ráda, že jsem se narodila o desítky let později a nikdo z mé rodiny není a nikdy nebyl soudruh, zaplať Pán Bůh.. (22.12.2020)

Výborně vystavěný příběh o ideálech, ztrátě iluzí, zklamání a nalezení sebe sama. Příběh, který vznikl v určité době a určitou dobu také zobrazuje. Z toho důvodu bych o něm ani neřekla, že se jedná o příběh vyloženě propagandisticky laděný. Ta kulisa tu sice je, ale jen jako pozadí. V popředí se odehrává silný příběh, můžeme si o Janu Otčenáškovi myslet cokoliv, ale tohle tento pan spisovatel uměl. Jednoznačně pozitivně tu totiž nevyznívá ani "čistý", zcela pro věc zapálený, komunista Jindra Jiřího Valy, ani rozumný představitel "nepřátelské" buržoazie Stibor, v brilantním podání Karla Högera. Společensko-politické selhání u otce Stibora je celkem pochopitelné, dnes, po bitvě, je každý generálem, ale kdo věděl tenkrát, co bude a bylo potřeba přizpůsobit se - možná jen kvůli sobě samému, ale možná, mnohem spíš, kvůli rodině, kvůli studující dceři a její budoucnosti. Horší je však zcela naprosté selhání v prostých a základních lidských citech a tomu se neubránil ani jeden ze zmiňovaných mužů. Nejpozitivněji se tak jeví citlivá, hledající, snad nalézající, ale rozhodně lidsky dospívající Jana, v podání Libuše Švormové, a jednoznačně nejživější, nejživelnější a nejživočišnější postavou je tu Zorka Blanky Bohdanové (v tomhle filmu jsem si ji najednou mnohem lépe ztotožnila s Marilyn Monroe v Někdo to rád horké, a je to určitě míněno jako velká chvála paní Bohdanové, která Marilyn přidala další rozměr). Rozhodně je také zajímavé vidět dnešní "starou" gardu mistrů českého filmu a divadla v rolích nadšených, světlejší zítřky budujících, mládežníků :o) (04.11.2014)

A máme to tu opět. Mladá, nepříliš pohledná, naivní a relativně hloupoučká dívka polapená do sítí zvrácených ideálů. Bystrý a zapalený mládenec, buran, vyšlapávající tu správnou, rudě zbarvenou, cestičku našemu koťátku. Jet to celé v zaběhlých kolejích ubohých agitek, tasil bych bez otálení odpádek. Jenže... Helge to vzal malinko jinou a věru působivou cestou psychologického dramatu, vnitřních pohnutek, intelektuálně štiplavých prupovídek, hrdosti, lásky, obav z blížícího se uragánu zla a šílenství až po dramatickou krutou porážku vlastní důstojnosti (ani nevím proč, ale Hogerova postava mi velmi přípoměla Winstona Smithe z Orwellova 1984). Ústupek vlastním hodnotám, myšlenkám, moudrosti a to vše díky nevděčnému parchantovi. Sledovat morální úpadek Hogerovy postavy mě bolelo a nejhorší na tom celé je, že si vůbec nejsem jistý, jestli bych přes svou hrdost brutálnímu nátlaku doby rovněž nepodlehl. Nad agitačním opovržením Jany nad svým otcem opovrhuji pro změnu já. Soudruhem proti své vůli... (13.11.2015)