Stud

Opomíjené neprávem…. Helgeho Stud je jeden z psychicky nejnáročnějších filmů s už tak vyhrocených titulů s tématem kocoviny (viz. Každý den odvahu). Július Pántik jako stranický funkcionář získává informace, které nečekaně zamávají jeho agilním vystupováním a zásadám. Zde vidím určitou potíž, protože představa funkcionáře rázem probuzeného v roce 1967 se mi zdá krapet nevěrohodná (musel by žít ve vzduchoprázdnu). S tím souvisí i Pántikovo provedení, které získává pro každého, kdo zná některé pozdější hercovi normalizační role (Gottwald ve Vítězném lidu například) zvláštní dimenzi. Celá ta postava je rozporná a jisti si nemůžeme být ani při sebestředném konci, kdy hází expresivně „stud“ na všechny strany (výraz stydět je takřka mottem). Více než exkurze do Pántikova soukromí, kde se toho stejnak tolik nevyřeší, zapůsobí „juráčkovsky“ laděná schůze, kde můžeme vidět naprostý úpadek morálky. Mezi odvážné momenty patří především rázná a zábavná věta „Ty úřaduješ i tam, kde jiní serou“ směrem k patolízalskému funkcionáři a neskrývaná nahota při vyhrocené hádce s dcerou. Působivé jsou i flashbacky, které svým subjektivním pohledem mohly být klidně vzorem pro pozdější Ucho. Nelze popřít, že Helge úřaduje spíše jako scénárista a filmařsky o desítky stupňů vyjadřovací prostředky neposunul. Stejně tak je ale pravda, že mu nedělá potíže se vyjádřit jednoduše a trefně. Když se Pántik prochází po klidné ulici, tak se zdánlivě nic neděje. Ale jen pro toho, kdo nechce nebo nemůže vidět. Takový minimalismus se mi velice zamlouvá. (13.03.2011)

Realistický film o situaci ve společnosti v 60. letech minulého století. V době, kterou každý opěvoval, jako dobu osvícenou. Jenže pravda byla jiná. Všude přítomná lež a pokrytectví, komunisté si stále hráli na jiskřivé budování socialismu, zatímco lidé už dávno věděli své. Že socialismus není žádné blaho, i když má každý doma anténu, motorku a koupelnu, že to není všechno, co člověk potřebuje pro pocit štěstí. Tento film je vlastně o jednom komunistickém předsedovi, který se stále brání pravdě, byť všichni kolem se mu mermo mocí snaží otevřít oči. Marně. (09.06.2020)

Dlouho jsem zvažoval, jestli se na to mám vůbec dívat. Film o komunistickém funkcionáři - těžko si představit více odtažitý námět. Ale musím říci, že mě to docela zaujalo. Ovšem časem se to začalo nějak točit v kruhu. Soudruh Pánek celou dobu jen zjišťoval, jak je mimo, jak žil celou dobu v nějakém klamu a jak na to nestačí. Takže celkové vyznění nakonec nebylo tak silné. Ale je to dobrý film, zapadá do série filmů a knih, které v té době "nastavovaly zrcadlo", stojí za zhlédnutí. Ale asi stačí jednou. 70% (22.02.2009)

"Kdybys byla zticha, tele pitomý, moh' bejt klid!" No, jenže Anežka matku neposlechla a hubu nedržela, její znásilnění se profláklo (mmch. při pohledu na Anežku jsem začala pochybovat o tom, kdo koho vlastně znásilnil). Tahle událost rozpohybuje kolotoč událostí kolem soudruha Kvasila, soudruh Pánek se snaží dopátrat pravdy, celkově se tu hrozně soudruhuje, moralizuje, ale jako psychologická studie tehdejších kádrů, potažmo charakterů to funguje. Pántik hraje jako o život, ostatní mu zdatně sekundují a kdyby to nebylo tak dlouhý, možná by se i na čtvrtou hvězdu dostalo. Čest! (30.03.2017)

On ten soudruh Pánek byl v podstatě dobrý člověk! A přece se mi z něj chvílemi zvedal žaludek. Ale nejen z něj. Z celé té maloměstské totalitou zblblé společnosti, ve které je člověk, jenž poukáže na zločin kovaného straníka, nařknut z práskačství a všemi odsouzen k osamocenému boji s větrnými mlýny. Život v komunismu v celé své "kráse" servíruje Ladislav Helge ve svém posledním dotočeném filmu. Po něm už točit nesměl. Narozdíl od většiny "soudruhů" občanů z jeho povedeného filmu totiž nebyl zbabělý a ustrašený. (21.02.2009)