Hon na pačlověky

Psanci už tuší. Život ta klidná bouře. Splynout s buší.. Na počest Waititiho „endemitního“ filmu s úžasným soundtrackem jsem si dovolil složit oslavné haiku, ale zároveň musím hravému tvůrci vytknout, že všechna ty kostky ztřeštěného humoru, popkulturních odkazů a absurdity moc nepasovaly do puzzle sociálního dramatu a jeho očekávaného emočního vyznění. Několikaměsíční putování sedláckého Gandalfa a stále objemného Hobita mohlo svádět k dojmu, že novozélandská buš je plná čistíren oděvů a McDonaldů. Beru to tak, že v zemi, kde úřednice sociálky jezdí v obrněném transportéru, je možné cokoliv.. (14.12.2017)

Kvůli Jojo Rabbit jsem se prostě musel vydat na stezku za zhlédnutím filmů od Taiky, protože mě svým jedinečným stylem začíná bavit čím dál tím více. A Hunt for Wilderpeople opět zahřál svou lidskostí u srdíčka. V jádru velice jednoduchý příběh bez nějaké inovativní zápletky, ale tím svým podáním si mě film získal. Sam Neill se dá rozhodně zařadit mezi ten největší tahák filmu, jeho suchý humor mě párkrát slušně rozesmál, a Julian Dennison už je pak tou pomyslnou třešničkou na dortu. Ta absurdnost, která z filmu číší na každém kroku, mě vůbec nevadila, ba naopak bych si teď ten film bez této obrovské nadsázky nedokázal vskutku ani představit. Jak jsem již zmiňoval, tak humorem je film protkán po celou dobu stopáže nazdory tomu, že opět přijde taktéž i vážnými chvilkami, z kterých vám do smíchu fakticky není.....A tím si mě Waititi zviklal na svou stranu, ta jeho schopnost bezchybně namixovat tyto dva žánry k sobě. Za mě dávám 79 % (12.02.2020)

"Faulkner is cauc-asian? Well, they got that wrong because you're obviously white." ____ Mám neskutečnou slabost pro tyhle feel-good dobrodružný tragikomedie, který se odehrávají v lůně přírody (viz. moje milovaná existenciální parodie 'Švýcarák', kritika konformismu 'Captain Fantastic', anebo norská oslava cynismu 'Proti přírodě') - navíc tentokrát pod rafinovanou tvůrčí taktovku Taiky Waititiho, jednoho z mála současných tvůrců v rámci mainstreamu, jehož kreativní spektrum a sofistikovaný smysl pro absurdno si nedokážu dostatečně vynachválit.... Jeho snímky mají vždy jedno zásadní pojítko - a to dětského protagonistu, z jehož perspektivy celý snímek i protentokrát sledujeme - a přestože premisa narativu může být sebevíc jednoduchá, je poutavá, vizuálně atraktivní a velice divácky vstřícná. Sam Neil od dob Jurskýho Parku navíc nebyl v tak šarmantní roli - pokud neberu v potaz inspektora Campbella, démonickýho záporáka z majstrštyku Peaky Blinders.... Výtky každopádně mám: jakožto ochránce zvířat jsem u loveckých pasáží kurevsky trpěl (do pejči lidi, od narození jsem vegetarián, a přesto jsem maskulinní švihák ( ͡° ͜ʖ ͡°)) a megalomansky laděná antiklimatická konkluze absolutně kazí finální dojem, a absolutně nezapadá do relevance kontextu snímku. Když vezmu v úvahu Taikův šílený smysl pro absurdno, šlo z daného matroše potenciálně vyšťavit mnohem víc - kdyby blaženě rozjímal nad půvabnou krásou neochvějný novozélandský přírody, implementoval několik excentrických situačních gagů, a reflektoval generační rozkol, udělal by líp. Možná jsem moc přísnej, ale tentokrát mě víceméně zklamal.... Verdikt: 7,9 pačuráků z 10 ____ "I didn't choose the skuxx life, the skuxx life chose me!" (16.07.2020)

Můj oblíbený režisér Taika Waititi v Honu na pačlověky volně navazuje na svůj někdejší film Kluk, který je ovšem říznutý Jenningsovým Malým Rambem. Na Novém Zélandu jsme byl a proto v tomto snímku cítím něco z jeho národních specifik - posedlost americkou kulturou a kinematografií (proto tolik odkazů a citací k filmům i hudbě) a zároveň pocit provinčnosti, lokálnosti, odlehlosti, kiwíkové jsou prostě lidé z ,,konce světa" (Zde je to ještě zesílené lokací, většina filmu se odehrává v buši). K tomu pak přistupuje ještě motiv původního maorského obyvatelstva, který se logicky objevuje v tvorbě režiséra maorského původu. Oproti Klukovi ovšem Waititi upozadil sociální prvek a přidal nadsázku a hravost. Velmi zajímavá je režisérova poetika, která si mnohé vypůjčuje z výše zmíněného Gartha Jenningse, ale i z Wese Andersona a řady jeho epigonů. Škoda, že se Waititi nerozhodl ukotvit svůj snímek v jednom žánru, žánrová nevyhraněnost můj divácký dojem trochu tříští... (04.11.2016)

Waititi to má v sobě. Film, který je po celou dobu prvoplánovou a nepolevující kritikou zakomplexovanosti a sterility současného světa, ale zároveň nepřestává chrlit zábavné dějové zvraty, metaforické nápady a sem tam i parádní hlášky, které mi zůstanou na mysli ještě dlouho. A kde nestačí čitelně nalajnovaný vývoj jednoduchého příběhu, tam pomáhá dobře fungující chemie mezi svévolným Rickym a zatvrzelým Samem Neillem, který si připisuje další nezapomenutelnou roli. Vyzbrojen salvou filmových odkazů unikl Waititi do divokého území nekonečné ironie a nadsázky, kde se neztratil, ale dokázal sloučit záměrnou dějovou extravaganci a ztřeštěnost s chytrou komorní story, která sice nedosáhne žádné myšlenkové inspirativnosti, ale na povrchu je tak zábavná a funkční, že by se řada nezávislých autorů mohla učit. Doufejme, že se Taika v Hollywoodu nespálí... 80% (22.04.2017)