Spalovač mrtvol

Už při prvním zhlédnutí jsem byl naprosto ohromený tímto grandiózním filmem a nezapomenutelným zážitkem z něj (i když se pak u mě dostavila docela slušná depka ;-)). Při dalších zhlédnutích jsem si Spalovače užíval ještě víc, a to všech jeho složek, ať už to byl brilantní Rudolf Hrušínský (pro mě osobně jeho nejlepší herecký výkon), výtečná Herzova režie, Liškova hudba, Milotova kamera, Janáčkův střih, mrazivá atmosféra, či cynický, černý a morbidní humor (ale naprosto chápu, že to někomu vtipné nepřišlo; ostatně i mně při prvním zhlédnutí do smíchu zrovna nebylo...viz Herzův monolog v bonusech). Myslím, že ani nebudu moc přehánět, když Spalovače označím za jedno z nejlepších dramat, které kdy byly natočeny (z československých možná vůbec nejlepší). (29.03.2008)

Co dodat? Tenhle film je velký! Velký díky Rudolfovi Hrušínskému, velký díky předloze Ladislava Fukse, kterou dokázal naprosto neuvěřitelným způsobem Herz přetavit do stejně sugestivní obrazové podoby. Celková stylizace a velmi uhlazené, pravidelné tempo vyprávění přesně zrcadlí nitro Romana Kopfrkingla, kde se všechno odvíjí v soustředných kruzích, kde se stále opakují tytéž věty a tytéž myšlenky a kde se postupně objevuje chorobná posedlost. Nejprve smrtí, pak i vlastní výjímečností. Nitro člověka, jehož celý svět je postaven na hře, na popírání skutečnosti a jejím přetváření v cosi bizarně pokorného, milého a uhlazeného, smrt (je-li provedena žehem) nevyjímaje. Hrušínský coby poloprázdná nádoba, postupně zaplňovaná jedem ideologie a přesvědčením o vlastní vyvolenosti je nelidsky přesvědčivý. Stejně tak celý Herzův film... Nejsugestivnější portrét šílenství člověka i doby, který znám. (26.01.2004)

Scénář: Juraj Herz .. Silné! Opravdu silné kafe!! Božsky mile sadistický Rudolf Hrušínský předvádí nezapomenutelný herecký koncert. Výtečně temný příběh na jehož samotném konci přichází tak neskutečně mrazivé vyústění, zvláště když si domyslíte co by následovalo, nebýt to fikce.. Bravurní klenot (české) kinematografie. 100%. (13.04.2005)

Rozkošnicky poživačný výkon masturbujícího Rudolfa Hrušínského, který se onanuje a mazlí s každým gestem a frází, a prakticky nesleze z plátna během celé projekce, je tou hlavní devízou a tahákem pro pocit štěstí a úspěchu z diváckého kontaktu s Herzovým kultem. Mnohokráte bylo připomínáno, že na počátku stála Fuksova předloha a Fuks byl nadmíru nápaditým autorem černého humoru i ve svých dalších dílech. Formálně film pak uchopil kameraman Milota a nadužíváním rybího oka předeslal faktum nesmrtelnosti, totiž, že Spalovač nikdy nezůstane opomenut na filmových oborech všech lepších škol. Poselství je jasné, lidská malost je zkázou světa a jsme přece zvířata, když raději poskytneme věčný klid všem čarokrásným, které máme kolem sebe. Nicméně, odhlédneme-li od drobných libůstek a velmi zábavného ukrajování filmového času, ve kterém nás provází permanentně vzrušený Kopfrkingl, ocitáme se velmi snadno v transparentním světě mnichovských a narativních klišé čs. filmu. Doba, kdy kulminovala oslava 15. března 1939 byla vylíčena mnohokrát a ještě mnohokráte bude, nicméně zde přeci jenom nalézám jistý posun laskavého otce od rodiny, který tak rád dochází do vykřičeného domu a zatímco si vybírá ženu velice podobnou té své doma, probírá se se svými novými soukmenovci událostmi příštími. A žel musím podotknout, že mimo zcela mimořádný výkon Hrušínského, je další obsazení rolí až příliš typizované a podléhající škatulkám. Stejně jako je tristní, že při tak jasně definované době a místě určení, se opět ocitáme ve změti krumbachovského bezčasí plného tučných linek na oči a šílených kreací umělých paruk. Chramostové poslušná žena není jiná než ta, kterou sehrála s obdobnou pokorou už v Rudé záři nad Kladnem, Menzelův nervóza je jen další variací na jeho stálou roli před kamerou, nemluvě o typizaci mladého Krause, téměř pubertálního Víznera, roztěkané Rosůlkové nebo nedej bože Gollové v poloze její druhé suverénní kariéry. Lyrická Šulcová je také stále stejnou, komické duo hysterického manželství Myslíková-Menšík jakoby vypadlo z druhořadé televizní inscenace a možno se sekundárně potěšit snad už jen bezskrupolózním Prachařem, ačkoli ani pro něj toto nebylo nic nového, a pikantním Kohoutem, Edáčkem, který byl ale miláčkem odjaktěživa. Posledními z posledních zapamatovatelných tváří jsou výjimečný Štekl a absurdní Anýžová. Co je tedy pointou? Krev a popel jedno jsou. (09.12.2012)

I takto umělecky hodnotný může být český film, pokud je filmařům z hůry dáno (kéž by se to stávalo častěji než jednou za x dekád!). Stanislav "Fish Eye" Milota si zaslouží hlubokou poklonu za své odvážné experimentování za kamerou (škoda té "davové" scény z podlahy střižny - mohla být zajímavá), které je nebesky zvrácené (velmi příhodné). Jistě by byl také velký hřích neutrousit slova o nádherně uhlazeném, mrazivém a decentním hereckém koncertu pana Hrušínského, jehož sametové proslovy o smrti a kráse již dávno utkvěly ve svorné divácké paměti národa českého. Co by asi na Spalovače říkal takový David Lynch? :) (11.08.2008)