Zelená kobra

„Otroctví je součástí lidského srdce...“ Pouť dobrodruha, hledajícího smysl života a uplatnění v divokých končinách mě od počátku vtáhla jedinečnou atmosférou, v níž se snoubí poetické s realistickým. Styl Wernera Herzoga, který v 80. letech natočil po sobě tři velké filmy z exotických oblastí, mi většinou sedí, pomalé tempo obvykle dostatečně kompenzuje silný příběh a nádherné záběry při vykreslení prostředí. Jenže tady jsem snad poprvé měl pocit, že se Herzog až příliš vyžívá v tom prostředí a poezii na úkor příběhu, který občas stagnuje, když v mnoha částech snímek naplňuje dlouhými scény rituálů domorodých afrických kmenů. Nemůžu říct, že by mi to celkový dojem úplně zničilo, sledování mnoha těchto scén zážitek i posílilo, ale kdyby Herzog ubral na délce některých scén, nevložil mezi nejsilnější momenty 15 minut před koncem (a také úplně na závěr) sborové zpěvy a tance domorodců, které už jen film natahovaly, protižek ze souvisleji plynoucího příběhu o životním pádu dobrodruha mohl být ještě silnější. Klaun Kinski byl zvláštní herecký démon, kterého se někdy spíše děsím, ale tady můžu jeho výkon pouze vyzdvihnout a bylo opravdu vidět, že do postavy Cobry Verde vložil s velkou obětavostí i kus sebe. Byl to pro mě stále zážitek hodný filmu z Herzogova nejlepšího období a působivý závěr pokládám svým ztvárněním za nezapomenutelný, přesto jiné režisérovy filmy (např. Kde sní zelení mravenci) se mi líbily ještě víc. [80%] (29.08.2022)

Slovami lachima, na LFŠ 2006 bol film uvedený s príšerným českým dabingom, ktorý mu ubral pravdepodobne dosť na jeho pôsobivosti. Aha! Tak preto tie blbé dialógy a zábavné hlášky, ktoré rozosmievali celé osadenstvo kina... V originále som to nevidel a asi ani neuvidím, no ani pri všetkej snahe si to proste nedokážem predstaviť ako vážnu dobrodružnú drámu o otroctve a otrokoch, obsahujúcu nejaké myšlienky, ktoré by ma mali osloviť. Hodnotenie na IMDb a celková obľúbenosť a uznávanosť Herzogovej tvorby napovedajú, že sme filmu možno ukrivdili, ale bavili sme sa skvelo. Treba však uznať, že Kinski je tak charizmatický, že charizmatickejší je už snáď len černoch so spaľujúcim Isherwoodovským pohľadom, ktorý pravidelne upieral do kamery. Stále to mám živo pred očami... (05.08.2006)

Od naivných očakávaní, cez hľadanie záchytného bodu (myšlienky) a pocitu offtopicovej bezradnosti, až po totálnu rezignáciu, apatiu a chlámaní sa na scénach, ktoré asi teda mali byť vážne (téma otroctva) som si podstivo pretrpel túto pseudo-atrovu zhovadilosť. Keďže ku koncu fičalo na plné hrdlo už celé kino, tak som sa zbavil pocitu, že ja som ten chuj čo tu niečo nepochopil. Tragický nepodarok. (07.08.2006)

viac ako moralizujúci dobrodružný príbeh to treba brať ako autentický dokument o koloniálnej dobe v čase zrušenia otroctva, o pôvodnej africkej kultúre a najmä o jednej osamelej, stratenej duši blúdiacej na oboch brehoch južného Atlantiku, hľadajúc zmysel vlastnej existencie, ktorú v absolútne cudzom svete s pre neho nepochopiteľnými pravidlami a zákonmi, nenachádza, no nemá už síl z toho nenávideného miesta ani odísť :-/ ... a zamyslenia hodný citát zo záveru: "Otroci raz predajú svojich pánov, a nechajú si narásť krídla" (28.11.2010)

Spousta hluchých míst je vyvážena několika scénami, na které člověk do konce života nezapomene. Herzogova fascinace krajinou zůstává, párkrát mi kvůli vyprahlým planinám a zástupům mrzáků připomněl Jodorowského. Nehledě na to, že je hrozně zajímavý kontext, že chvilku po tomhle snímku údajně Kinský umělecky úplně shořel, viz Herzogův dokument o Kinském - Můj milovaný nepřítel. To Herzogovo typické, těžko definovatelné transcendentálno tu prostě je a je jen na divákovi, jestli ho nechá působit. (Seminář archivního filmu Uherské Hradiště 2011, původní znění) (08.05.2011)